Vítej poutníku!

Zastav se chvíli a poslechni příběhy časů dávno minulých, ve kterých ožívá magie a hrdinské činy bojovníků. Nech se vést fantazií vypravěčů a ponoř se do atmosféry dávnověku.

7. 6. 2008

BOUŘE


Povídky od Happydada, www.drobinkova.blog.cz

Temné noční nebe křižovaly blesky.
Po uzounké lesní pěšince vyšlapané zvěří utíkala mladá žena před zvuky dusotu koňských kopyt a řinčení oceli, které jí k uším se zlým výsměchem přinášel ledový vítr. Byla to léčitelka Elea. Na zádech nesla ve vaku z kozí kůže skříňku s bylinkami, bosýma nohama zakopávala o kameny a v rukou křečovitě svírala to, co jí bylo dražší než vlastní život-malé děťátko zabalené ve lněné přikrývce, tiše poslouchající vyděšený tlukot matčina srdce. „Utečeme jim a schováme se..“šeptala dcerce do oušek, za neustálého běhu černočernou tmou, pronásledována bandou vojáků. Vichřice kvílela v korunách stromů hustého lesa a ohýbal je až to praštělo. Najednou se zablesklo a světlo před Eleou osvítilo dutinu v obrovském dubu. „Děkuji Ti Bože!“povzdychla si a ještě zrychlila krok. Silný vítr přinesl první kapky deště právě, když se Elea zkroucená usadila v dutině.

Z přikrývek do tmy vykoukly očka malého děvčátka. „ Pšššt, maličká nebo nás ti zlí vojáci najdou… Nelíbí se jim naše bylinky, víš..“. Dítě velice moudrým a chápajícím výrazem sledovalo matčiny plačící oči a nevydalo ani hlásku. Elea si sundala z ramene starý vak a vytáhla z něj překrásně vyřezávanou skříňku plnou voňavého koření a hojivých mastí. Otevřela dvířka a bez jakéhokoliv zájmu o ostatní obsah vysunula úplně poslední šuplíček s vyřezanou slzou, z nějž vyndala cosi, zabalené v časem skoro rozpadlém kusu jemného plátýnka. „Máš přichystaný nelehký úkol, maličká, cítím to...Nevím jaký, ale také cítím, že ho zvládneš. I když máš nemocné nožičky, které bylinka nevyléčí …..“řekla tiše a políbila malé čelíčko. V tom venku udeřil blesk a jako jeho strašlivou ozvěnu uslyšela v rachotu hromu blížící se vojáky. Vodopád hořkých slz jí máčel promrzlé tváře. „Tento amulet se po staletí předává z generace na generaci a čeká na svůj osud…Na tvůj osud!... Zachrání tě, já to vím…“. Rychle rozbalila plátýnko, které odhalilo zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru slzy z překrásně opracovaného kamenem, podobného horskému křišťálu. Horský křišťál to však nebyl.

Ostré hlasy vojáků se neustále přibližovaly, podtrženy kvílením vichřice. „Miluji tě! Budu stále s tebou.“ špitla, zapnula dcerce řetízek kolem krku a položila ji do mechového polštáře na dně stromové dutiny Ve chvíli se měsíční kámen rozzářil a když světlo pohaslo, děvčátko tam nebylo. To už ale její matka neviděla. Oslepena pláčem a bičována ledovým deštěm utíkala co nejdál od jejich skrýše, sama vstříc osudu, který jí přichystají temní vojáci…


A měsíční kámen se rozzářil podruhé a jeho světlo přeneslo maličké děvčátko na podivné místo do ještě podivnějšího světa, kde se má naplnit její úděl. Ležela ve velikém hnízdě z větví, vystlaném hebkými bílými chloupky v jeskyňce pod skalním převisem vedle velikého, perleťově se lesknoucího vajíčka. Byla jí zima a začala rozhazovat ručičkami, které ještě odmítali plně poslouchat. Její nožičky se ale ani nehnuly.

V obou světech zuřila bouře naposledy propojující matku a dceru okamžikem vzplanuvší hranice a žalostným pláčem maličkého, zatím bezejmenného děvčátka s ochrnutými nožičkami, který však brzy stejně přehlušil další hrom……………………………………….

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit

Žádné komentáře: