To ráno bylo chladnější, ale přesto se Johnatan Roomstone rozhodl, že posnídá na terase. Protože byl požitkář, vychutnával si každý doušek ranní kávy. Snažil se mít čistou hlavu aby mohl lépe vnímat profesora Korhela. Tu ho napadlo, že už by tu měl být, profesor byl většinou přesný a dnes byli domluveni, že se zastaví v půl desáté. Malinko znervózněl, ale v tu chvíli už služebná přiváděla jeho přítele.
„Vítej Henry, už jsem měl strach, že nepřijdete“
„Omlouvám se Nate, ale cestou mne potkala nečekaná nepříjemnost, musel jsem se vrátit do muzea, zdá se, že nám tam řádí nějaký šotek, ale myslím si, že je to spíš neschopnost galeristů.“
„Máte pravdu Henry, práce s lidmi je někdy, ehm, složitá.“
Po krátké odmlce a zdvořilostních frázích se usadili u zahradního stolku. Vedle dobrodruha stál servírovací vozík a v jeho polici ležel kožený vak. Johnatan se vítězně podíval na svého přítele a natáhl ruku k předmětu, který mu minulou noc nedal spát. Pomaloučku vytáhl dřevěné pouzdro a podal je profesorovi. Henry vzal penál, který otevřel, oči mu zajiskřili a tiše si oddechl. „Tak je to pravda. Opravdu je to ona, musím ti říct, příteli, že osud té dýmky je velmi pohnutý a jen stěží se dá odhadnout co ji ještě čeká.“
Henry se dal do vyprávění. „Už je to opravdu strašně dávno, ještě za starého světa, co se v bájném Orberisu narodilo děvče. Bylo to na území Eastelderu. V knihách se píše, že to bylo dítě, kterému na svět pomáhala přímo kněžka Dolorise“
Johnatan se zasnil, měl rád příběhy starého profesora, který je dokázal tak barvitě vyprávět. I nyní si dokázal představit každý detail..Viděl ženu oděnou v přiléhavém zeleném hábitu. Nebyla moc vysoká, její vlasy v barvě pouště se jí jemně kudrnatily přes ramena. Na čele mněla čelenku s blyštivým kamenem. Její rty odříkávaly nějakou motlitbu, nebo spíš kouzlo. Před
napřaženýma rukama se jí zhmotňovala světle modrá záře, kolem které se svíjely záblesky jako hejno hadů. V jednom okamžiku světlo zesílilo až na oslepující mez, náhle nastalo ticho, které v zápětí narušil pláč batolete. Tak se zrodila královna východní země, Elvin.
„Vítej Henry, už jsem měl strach, že nepřijdete“
„Omlouvám se Nate, ale cestou mne potkala nečekaná nepříjemnost, musel jsem se vrátit do muzea, zdá se, že nám tam řádí nějaký šotek, ale myslím si, že je to spíš neschopnost galeristů.“
„Máte pravdu Henry, práce s lidmi je někdy, ehm, složitá.“
Po krátké odmlce a zdvořilostních frázích se usadili u zahradního stolku. Vedle dobrodruha stál servírovací vozík a v jeho polici ležel kožený vak. Johnatan se vítězně podíval na svého přítele a natáhl ruku k předmětu, který mu minulou noc nedal spát. Pomaloučku vytáhl dřevěné pouzdro a podal je profesorovi. Henry vzal penál, který otevřel, oči mu zajiskřili a tiše si oddechl. „Tak je to pravda. Opravdu je to ona, musím ti říct, příteli, že osud té dýmky je velmi pohnutý a jen stěží se dá odhadnout co ji ještě čeká.“
Henry se dal do vyprávění. „Už je to opravdu strašně dávno, ještě za starého světa, co se v bájném Orberisu narodilo děvče. Bylo to na území Eastelderu. V knihách se píše, že to bylo dítě, kterému na svět pomáhala přímo kněžka Dolorise“
Johnatan se zasnil, měl rád příběhy starého profesora, který je dokázal tak barvitě vyprávět. I nyní si dokázal představit každý detail..Viděl ženu oděnou v přiléhavém zeleném hábitu. Nebyla moc vysoká, její vlasy v barvě pouště se jí jemně kudrnatily přes ramena. Na čele mněla čelenku s blyštivým kamenem. Její rty odříkávaly nějakou motlitbu, nebo spíš kouzlo. Před
napřaženýma rukama se jí zhmotňovala světle modrá záře, kolem které se svíjely záblesky jako hejno hadů. V jednom okamžiku světlo zesílilo až na oslepující mez, náhle nastalo ticho, které v zápětí narušil pláč batolete. Tak se zrodila královna východní země, Elvin.
Žádné komentáře:
Okomentovat