Vítej poutníku!

Zastav se chvíli a poslechni příběhy časů dávno minulých, ve kterých ožívá magie a hrdinské činy bojovníků. Nech se vést fantazií vypravěčů a ponoř se do atmosféry dávnověku.

9. 6. 2008

Orberis - IV. Kapitola - Volba cesty

Elvin žila v prastarém městě Saburrai, které leželo na severu Eastelderu. Vyrůstala mezi mágy ve Věži, tak všichni říkali místu jejich ochrany a nadějí. Pocit bezpečí byl tenkrát na místě, neboť Saburrai bylo drsné místo, díky nepřístupnosti okolní pouště a útokům pouštních barbarů. I když se jim nikdy nepodařilo pevnost dobýt, stále usilovali o mocný kámen vědění, který byl ukryt v katakombách pod věží.

Kněžka Dolorais byla jedna z ochránců kamene a snažila se Elvin naučit magii, které sama vládla velmi dobře. Měla s Elvin mnoho starostí, ale nejvíce ji skličovalo, že stále více času tráví pod věží, místo učení kouzel. Ještě ji toho měla tolik naučit, aby byla připravena na úkol, který před ní leží a o kterém ještě ani nevěděla.

= = =

Mladá dívka se jednoho dne opět vytratila na další z průzkumných výprav, které tak ráda prováděla. Byl horký den, ale v chodbách věže byl příjemný chládek, který jakoby zmrazil čas. Elvin procházela chodbami, náhle si uvědomila, že je dnes dál než obvykle, ale její zvědavost jí nedala a pokračovala dál. Šla kolem kamenné zdi, kterou osvětlovali mihotavé plamínky loučí připevněných na stěnách. Ocitla se na rozcestí hlavní chodby a postranní uličky, která vedla vpravo a nebyla osvětlena.

Průzkumnice se pustila vedlejší uličkou. Došla až k malým dřevěným dveřím, které byli opředeny pavučinami, bylo zde mimořádně temno, neboť poslední louč svítila asi deset metrů za ní. Měla velmi smíšené pocity, ráda by zjistila co se ukrývá za dveřmi, ale instinkt jí velel ostražitost. Opatrně setřela pavučinu z obloukové kliky, kterou v zápětí stiskla, ale klika se ani nepohnula. Stisk tedy opakovala s větším důrazem, náhle se tichou chodbou rozlehlo hlasité cvaknutí, jak povolila rezavá klika. Elvin v tu chvíli úplně ztuhla, měla pocit, že zvuk dolehl snad až na samotný okraj pouště. Zároveň si byla vědoma toho, že se zvuk plížil i na druhou stranu, která se jí stále skrývala za dveřmi a pokud je tam něco nebezpečného už si to na ni brousí zuby. Nyní každou chvíli očekávala útok ze tmy a byla připravena bojovat, ale nic se nestalo, zvuk utichl stejně rychle jako se rozezněl, dveře byly stále zavřeny a po prozkoumání zjistila, že jsou zamčeny.

První obavy z útoku se rozplynuli a už přemýšlela o tom jak se dostat dál. Ne nadarmo trávila čas pod věží s místními uličníky, do života ji naučili mnoho zajímavých věcí, dokonce i to, jak odemknout zámek. Zatím měla zkušenost jen s odemykáním truhlice, ale napadlo ji, že by dveře mohli fungovat podobně. Z opasku vytáhla kovové náčiní které zabořila do otvoru, netrvalo dlouho a zámek povolil.

Opřela se do dveří, které se s vrzáním pomalounku otevíraly. V šeru rozeznávala schody vedoucí dolů, mírně se stáčely doleva. Vydala se dál až došla na rovnou zem, byla tady úplná tma, vzpomněla si na jednoduché kouzlo, které se naučila už jako malá holka. Z kapsy vytáhla malý kámen rubínové barvy, otřela ho dlaní a zamumlala kratičké zaříkávadlo. Kámen začal pomalounku zářit, nejdříve jen mírně osvětloval její dlaň, ale po chvíli již rozeznávala obrysy místnosti.

Pomalu postupovala vpřed a náhle o něco klopýtla, nahmatala před sebou dřevěný stůl, který nyní opatrně obešla. Na protější zdi uviděla nevyhořelou louč. Sáhla do kapes a v zápětí ji křesadlem zapálila. V tom okamžiku se místností rozlilo světlo a ona viděla každý detail. Na stěnách se pohupovaly pavučiny a podlahu pokrývaly nánosy prachu, bylo vidět, že toto místo nikdo nenavštěvoval několik let. Po zemi se povalovalo mnoho zbytků polámaného nábytku a v rohu zahlédla místečko, které ji zaujalo nejvíce. Stál tam napůl rozpadlý stojan se zbraněmi, přistoupila blíž a se zaujetím si prohlížela celý arzenál, meč, který tam stál se nedal srovnat s žádnou zbraní, kterou dosud viděla. Byl sice trochu rezavý, ale konečně bude mít opravdovou zbraň.

Uchopila do rukou meč a náhle ucítila jemné chvění, které pramenilo z rezavějící čepele. Ve chvilce se meč zaleskl a rez opadala jako omítka ze zdi. Elvin jen žasla a měla pocit, že je nyní v naprostém bezpečí. Co mělo následovat, přišlo hned v zápětí.
Zadní část místnosti se začala rozpadat a kamenná zeď se pomalu rozevřela. Ze tmy se vynořila děsivá vlčí hlava, ze které zazněl dunivý hlas.
„Čekám na tuto chvíli snad sto let, nyní prověřím, zda jsi hodna vlčího meče. Máš ještě možnost úniku, ale pokud se rozhodneš vzít si meč sebou, musíme se utkat v boji na život a na smrt!“
Dívka nabitá energií meče s velkým sebevědomím vyštěkla.
„Meč ti nevrátím!“
„Dobře si to rozmysli, to není žádná dětská hra, kterou provozuješ se svými kamarádíčky pod věží. Jde ti o život děvenko!“
Ve zlomku vteřiny se jejich pohledy střetly, bojovnice jakoby na chvíli zvažovala možnost utéct, ale toho kousku ostrého kovu se nechtěla vzdát. Napřáhla meč do bojové pozice a vykřikla.
„Jsem připravena bojovat!“
V tom se vlčí hlava začala přibližovat a na světlo se dostala i zbývající část vlka. Měl nezvykle tmavou barvu a byl obrovský, tak velké zvíře snad ještě neviděla.
Šelma hbitým skokem přeskočila stůl a v zápětí vzduchem na prázdno proletěla čepel meče. Elvin malinko zavrávorala, ale po chvilce zase stála pevně v bojovém postoji. V tu chvíli vlčí zuby chňaply hned vedle její paže. Uslyšela zapraskání látky, kterou jí nepřítel strhnul z rukávu. Věděla, že právě unikla ošklivému zranění. Vlk, který zaútočil, byl nyní otočený bokem. Dívka věděla, že pokud hned nezasadí alespoň úder, bude ve velmi špatném postavení bez obrany. Napjala všechny síly a útok opětovala. V tu chvíli ucítila jak meč do něčeho narazil, ozvalo se zakvílení a meč se jí opět zachvěl v ruce. Když se vzpamatovala viděla zraněné zvíře jak padá k zemi. Dívka k ochromenému vlkovi přistoupila blíž a oběma rukama proti němu napřáhla ostrou čepel. V okamžiku kdy se chystala na smrtící úder, její nepřítel otevřel oči a mezi zuby procedil.

„Podcenil jsem tvé schopnosti, ale ve zkoušce jsi obstála, musíš se ještě mnohému naučit abys uspěla v úkolu, který tě čeká“
Elvin, stála bez hnutí a jen ze sebe vykoktala.
„O jakém úkolu to mluvíš ?“
„Nemám už moc času, vyhledej čaroděje Murdona v písečných bažinách, on už ví.“
V tom okamžiku se vlčí tělo rozpadlo na prach a dívka si znova opakovala co jí vlk řekl.

= = =
Cestou do komnat věže Elvin přemýšlela, co řekne tetě Dolorias. Navíc už byla pryč déle, než aby mohla zůstat její tetička klidná. Hlavou se jí honily věci o tom co se stalo a proč zrovna ona má plnit nějaký úkol. Kdo byl ten podivný vlk a co je to za vlčí meč? Ať už chtěla, nebo ne, musela to kněžce Dolorias vše vypovědět.
„Tetičko, přihodilo se něco zvláštního.“
Dolorias se na ni zamračila. „Ale to ještě neomlouvá tvůj pozdní příchod. Poslední dobou se mi vůbec nelíbí, kolik času trávíš pod věží.“
Elvin jakoby přeslechla výtky své opatrovnice.
„Tetičko, tetičko zabila jsem temného vlka ve sklepeních pod věží.“
Kněžka, se chytila opěradla dřevěného křesla, do kterého v zápětí usedla. Bylo vidět, že ji zpráva dívky vůbec nepotěšila. Věděla že má tato chvíle přijít, ale vždy si myslela, že svoji svěřenkyni lépe připraví. Díky neustálým útokům pouštních barbarů a její pomoci při obraně stále odkládala to sdělení o zkoušce a volbě cesty.

„Stalo se něco?“ Zeptala se Elvin.
„Vlk, kterého jsi přemohla, byl ve skutečnosti čaroděj Karthak. Býval strážce pokladu moci, ale temné síly ho přemohly a on chtěl poklad získat pro sebe, ovládl by tak část Eastelderu. Mágové ve věži ho zakleli do podoby vlka a pak ho dlouho nikdo neviděl. Říkalo se, že utekl do temného lesa, kde hledal pomoc, ale temní elfové mu přisoudili další úkol. Hlídat vlčí meč, který rozhodne o magii, nebo boji. Ten, kdo uchopí vlčí meč a nepoužije ochranné kouzlo, se může stát hrdinou, nebo utéct jako zbabělec. Ale pokud by použil magii, rázem by si podmanil moc meče a vládl by velkou magickou silou.“
Elvin to pochopila. „Znamená to tedy, že jsem veškerou magickou moc ztratila a budu vládnout pouze pomocí meče ?“
„Zůstali ti tvé vědomosti a vše co jsi se naučila, nemůžeš však postoupit na úroveň mága. Tvá cesta je nyní zvolena, ale jak tě znám, i kdybys vše věděla o vlčím meči, rozhodla by ses stejně jako nyní, duchem jsi víc bojovnice, než čarodějka.

Dívka se zamyslela a musela uznat, že má tetička pravdu. Vždyť výuka magie jí nikdy nic neříkala. Mnohem raději pobývala pod věží se synem velitele stáží Strikem, který ji učil mnoha bojovým kouskům. Náhle si vzpomněla.
„A co ten úkol o kterém mluvil Karthak ? Mám najít nějakého Murdona.“
„Ach ano, starý Murdon, je to věštec, který pobývá v písečných bažinách. Pokud je někdo, kdo ti řekne něco o tvém úkolu, je to právě on.“
Dolorias pokrčila rameny a smutně pohlédla na mladou bojovnici.
„Nedá se nic dělat, musíme se vydat na cestu co nejdříve.“

Žádné komentáře: