Vítej poutníku!

Zastav se chvíli a poslechni příběhy časů dávno minulých, ve kterých ožívá magie a hrdinské činy bojovníků. Nech se vést fantazií vypravěčů a ponoř se do atmosféry dávnověku.

7. 6. 2008

Runový strom



Ve vzduchu je cítit zápach tlejícího listí, vlhkost a zima prostupuje mým tělem a studený vánek, který šumí ve větvích mně ujišťuje že se nalézám v lese. Nejsem si však jist jak to kolem vypadá. Ve tmě roze­znávám siluety stromů, mezi kterými prosvítá stříbrný měsíc. Hlavu mám jako střep a snažím si vzpomenout na poslední události, které mne dokázali zavézt až sem.


Poslední nač si vzpomínám je chatrč na okraji mý­tiny a ošklivá tvář stařeny, posetá bradavicemi a špínou. Její zuby jsou prořídlé, stejně jako šedé vlasy zahalené potr­haným kusem látky. Opírá se o dřevěnou hůl plnou uzlin a suků a potutelně se chechtá. Následující obraz je u studny, nad kterou se tyčí stříška z dřevěných došek a rumpál s konopným lanem. Mladá dívka, která padá k zemi ve svých dlaních svírá dubový list. Poslední slova, která vyšla z úst čarodějnické pomocnice byla plná naděje a bolesti. „Utíkej a zachraň svou duši“. S posledními slovy se dívka rozplynula a na jejím místě začal růst dubový výhonek. V zápětí záblesk a ohlušující rána, kolena se mi podlamují a cítím tisíc jehliček v mém zátylku.
Kdo byla ta stařena, kdo je ta dívka, co to všechno znamená? Honí se mi teď hlavou spousta myšlenek a já se nemohu na nic soustředit. Nahmatám vedle sebe svou hůl a vak, alespoň nějaká jistota.
Odkudsi z dálky slyším dobře známé a nelítostné vlčí vytí. Stále se přibližuje a v mé mysli převládají dávné instinkty přežití. Vyhledám nejbližší strom, na který se mohu uchýlit do bezpečí a jen tiše čekám co se bude dít. Za chvíli už slyším šustění křoví a hladová smečka probíhá přímo pode mnou. Snad to bylo štěstí, snad je zlákal jiný pach ko­řisti, která byla dostupnější. Za nedlouho slyším divný vřís­kot, který se line celým lesem a mně se na zátylku ježí chloupky, cítím dotek smrti.
Seberu poslední kousky odvahy a po dlouhém vy­čkávání slezu ze stromu dolů. Náhle mi hlavou proběhne krátký verš.

Kde pěšina temná,
ukryt je hrob.
Tam panna věrná
co spřádá si cop.



Zdá se jako bych ten verš znal odjakživa, určitě ještě něco chybí, ale nemám teď náladu provádět rozbory básní. Musím se dostat na bezpečné místo!
Zaříkávadlem rozsvítím konec mé čarodějnické hole a ve slabém světle rozeznávám malou mýtinku, kterou pro­tíná pěšina vyšlapaná lesní zvěří. Na zemi nalézám své věci a můj sametový plášť, který se mi v tom nočním chladu ná­ramně hodí. Obleču si plášť, přehodím si kápi a rozhoduji se, kterým směrem se dám. Nakonec to vyhraje úplňkový svit měsíce a já za ním pokračuji.
Asi po patnácti minutách chůze si v dálce všimnu bílého kamene, který je jiný než ostatní. Mrazení v zádech mi říká, že něco není v pořádku, tep se mi zrychluje a já vnímám přítomnost další bytosti. Mysl mi radí dát se na útěk, ale nohy mne stále nesou k bílému kamenu, který už je ode mne pou­hých pět kroků.
Za kamenem slyším šelest trávy a tichý vzly­kavý nářek. Krev mi tuhne v žilách při pomyšlení na vše­možné stvůry, které se za kamenem ukrývají. Má odvaha je u konce, zmocňuje se mne panika a mysl přestává logicky uva­žovat. Při posledním našlápnutí slyším zapraskání větve, které se nyní rozléhá snad až k okraji lesa. Zpoza kamene se vyplíží podivná postava celá pokřivená a oči jí planou zele­ným světlem. Dívá se mým směrem a její pohled mnou pro­stupuje. Poklekne ke kameni, své dlouhé vlasy položí na bílý kámen a skřehotavým hlasem odříkává verše:

Pod dubem vysokým,
síla se skrývá.
Život mu navrátí,
ten kdo se dívá.


Náhle prudce otočí hlavu směrem k lesu, v jejích tajemných očích je vidět strach. Co může být v těchto končinách ještě strašnějšího než toto stvoření? Znova slyším nenasytné vytí, které sem doléhá odkudsi z dálky. V ten okamžik se přízrak podívá přímo na mne a rozběhne se tímto směrem. Je to tak překvapující, že nemám čas zareagovat a očekávám nejhorší. Ucítím závan větru a jak mnou prostupuje celá ta postava. V šoku se ještě otočím a v dálce už jen zahlédnu cáry potrhaných šatů mizící v houští. Srdce mi buší a já nevím zda bylo horší to co se právě stalo, nebo blížící se smečka vlků.
Nezaváhám už ani vteřinu a utíkám dál po pěšině co mi nohy stačí. Klopýtnu o zlomenou větev a dopadnu pod převis, nad kterým se vzpíná skála. Rychle se vzpamatuji a pokračuji podél skalní stěny. Asi po dvaceti krocích se přede mnou objeví temný otvor jeskyně a já v něm mizím. Pokračuji chodbou která se stáčí vpravo, na stěnách jsou pavučiny a ostré výčnělky. Najednou světlo z mé kouzelnické hole přestalo dopadat na stěny a rozprostírá se v prostranství, které svým slabým jasem nedokáže obsáhnout. Zvýším intenzitu záření a naskýtá se mi úchvatný pohled do prostorné jeskyně. Uprostřed je sloup, který stoupá zřejmě až k samému stropu a zem je posetá dubovým listím. Stěna za sloupem mírně světélkuje modrým jasem. Jdu blíž a s překvapením zjišťuji, že to co se mi jevilo jako sloup je mohutný strom, který má v průměru snad 10 metrů. Obcházím jej pravou stranou, sleduji modravou stěnu a v okamžiku kdy jsem téměř u ní světlo slábne a jakoby mění tvar. Zastavím se a couvám, v tom světlo znova sílí. To co vidím na stěně je pouhý odraz, mělo mě to napadnout dřív a otočím se směrem k dubu. Na jeho kmeni je runový nápis, který se snažím rozluštit.
Náhle do síně vbíhá smečka vlků. Krouží kolem stěn a pobíhají sem tam. Jeden z nich už mne zvětřil, štěkne a běží přímo na mne. V poslední chvíli jsem se vzpamatoval, napřáhl hůl a vyřknul krátké zaříkávadlo ohně. „Beltaine!!“ Náhle se z obou konců line jasný oheň, který by nelítostně spálil každého protivníka. Ale nestalo se tak, plameny vlkem projely skrz a on pokračoval v tvrdém útoku. Použiji hůl jako kyj, ale máchnu do prázdna, vlk mnou proběhl a zastavil se až u stěny za mnou.
Začne mi to všechno docházet, vlci mne nevidí, jsem zřejmě pod ochranou jakéhosi kouzla uvnitř jeskyně. Ještě opatrně, ale mnohem jistěji našlapuji směrem k runám, které mají zajisté důležitý význam. Přede mnou se objevují runy „Pertho-Rado-Algiz“ což v překladu znamená: „Uvolni tajemství a dej se na cestu k ochraně sebe i druhých“.
Vrací se mi poslední scéna s padající dívkou a dubovým listem. Ano to je ono! Zem je přímo pokrytá dubovým listím, jeden lupen zvedám a přikládám k tajemnému znamení na runách. Cítím jak z koruny stromu proudí energie mým směrem a bílý krystal mnění barvu na zelenou. Hůl se chvěje a já nejsem schopen pohybu. Životní síla stromu pulsuje mým tělem a já cítím, že se mněním. V žilách mi koluje magická moc, o které jsem jen čítával v knihovnách Sabburay.
Náhle se zem u kořenů dubu otevírá a černá tma jakoby začala pohlcovat celý prostor. Vstupuji do podzemní kobky a obezřetně prozkoumávám nitro temnoty. Z děr v hlíně vylézají škvoři a stonožky, je tu cítit něco nezdravého a plesnivého. Můj zelený krystal začíná pulsovat a já jsem připraven čelit všem hlubinám zla. V poslední síni je světlo, já vcházím dovnitř a vidím oltář, na kterém leží ona dívka, kterou jsem zahlédl ve svých vzpomínkách.
Nad mrtvou dívkou se sklání babice pronášející zaříkadla, která nevěstí nic dobrého. Teprve po chvíli chápu že jsou namířena proti mně, v tu chvíli se vše co jsem v posledních hodinách prožil začíná vracet. „Jeskyně – vlci – náhrobek – křik v lese – mýtina – tma“. Jsem zpět u studny, dívka žije a babice odříkává zaklínadlo. „Jak to, že jsem to dříve neslyšel?!“ Vše mi najednou dochází. Jsem plný energie runového stromu a veškerou sílu soustředím na obranu. Obranné kouzlo je tak silné a ničivé, že po světlém záblesku místo čarodějnice stojí studený kámen.

Dívka se na mne usměje a praví: „Jmenuji se Algiz, jsem paní runových stromů a ty jsi uspěl. Tvé schopnosti Ferne, jsou na dalším stupni. Ode dnešního dne bude tvá magie a moudrost vycházet ze síly země. Svou energii využij na ochranu světla.“ Po těch slovech se rozplynula a již nikdy jsem ji nespatřil.

Žádné komentáře: