Té noci se mladému Yanovi špatně usínalo. Převaloval se ze strany na stranu a hlavou se mu pořád honily myšlenky o zakázce, kterou získal jeho otec. Oba byli kováři i když Yan byl zatím jen tovariš tohoto řemesla, dokázal vykovat opravdu vzácné kousky. není divu, že k nim jezdili zákazníci z dalekého okolí a zvěst o jejich zručnosti se nesla krajem jako lavina.
Předešlého dne k nim přišel rytíř, který si zadal k výrobě kompletní zbroj. Hovořil o daleké výpravě a o tom, že taková bitva, která jej čeká tu za našich dob ještě nebyla. Proto si objednal zbroj zcela speciální. Něco takového ještě nevyráběli! Zbroj s magickými vlastnostmi.
Když si snad po sté kladl otázku, jak takovou zbroj vyrobí, uslyšel za oknem nějaký rozruch. Vstal a šel se podívat ven. Byla chladná jasná noc a cestu před domem osvětloval měsíc. Když scházel po schodech dolů zaslechl rozčilené hlasy.
"Ty hlupáku, to jsi mi nemohl říct o tom drakovi ? To je pořád jen kladivo, kladivo, kladivo, ale na hlídače si nevzpomeneš!"
"Nemůžu za to, že Hëräld mi o něm neřekl, je už pěkně starý a taky zapomíná. Můžu být vubec rád, že mi dal tu mapu."
"Heh prý dal!? Neměl moc na vybranou s kudlou pod krkem."
"Najmeme si pár žoldáků a vydáme se tam znova, ale tu mapku tady pro jistotu zakopem, kdyby ji chtěl někdo čajznout"
Yan stál ukrytý za rohem a všechno v tichosti poslouchal. Po chvíli slyšel jak oba odcházejí, ale netroufal si vyjít ven. Od té chvíle nemohl dospat rána. Ještě za svítání sešel k místu, kde se bavili ti noční vetřelci a během chvilky našel čerstvě rozhrabanou hlínu. Začal dychtivě kopat a za pár vteřin už v rukou držel starou mapu, která byla nakreslena na pečlivě vydělané kůži.
Nemohl věřit svým očím, na mapě bylo vyznačeno místo, kde je uloženo magické Taurovo Kladivo. Ten, kdo vlastnil toto kladivo, mohl vládnout železu v jakémkoliv skupenství a mohl tak tvořit neskutečná díla, nebo ničit silou oceli.
Není divu, že jeho touha zaplála po kladivu. Nejen, že by dokázal splnit zvláštní přání bojovníka, který u nich má zakázku, ale lákali ho dálky a dobrodružství, která by na cestě za pokladem mohl prožít. Neváhal ani minutu, napsal otci vzkaz na rozloučenou a okamžitě se vypravil na cestu.
První den proběhl standardně, procházel známými steskami a cestami, ale k večeru už byl dál, než kdy jindy. Když procházel jednou vesnicí uviděl krčmu, ze které se ozýval hlahol a povyk. Hosté byli zřejmě v dobrém rozmaru a tak si řekl, že by se zde mohl na noc uchýlit. Uvnitř to žilo, krčmář roznášel pití a jeho pomocnice jídlo. Jak už to tak v pohostinstvích bývá, někteří hosté se napijí více než snesou a tak se malá skupinka projevovala hlasitěji. Troufali si na pomocnici, které se to zjevně nelíbilo. Protože byl mladý Yan hlava horká, nedalo mu to a tak se zapletl do potyčky na záchranu mladé dívky. Už by ho to málem stálo život, kdyby se neobjevil čaroděj, který ho z té šlamastiky vytáhl. Potom pádili co to dalo pryč z vesnice, aby je místní neukamenovali.
Zastavili se až na okraji Mordunského lesa, kde se také utábořili.
"To byl nerozum, začínat si s předáky z horního statku. Jak ti říkají ?"
"Jsem Yan, syn Yuanův. Nemohl jsem déle snášet to jejich podivné chování. A kdo jsi ty ? Usuzuji že čaroděj podle talismanů a vzezření"
"Jmenuji se Fern, jsem čaroděj z Orberisu. Kam máš namířeno Yane synu Yuanův ?"
Yuan se chtěl pochlubit s cílem cesty, ale rozhodl se, že by to nyní nebylo rozumné.
"Cestuji do hor, jsem kovář a chtěl bych se u trpaslíků zdokonalit v řemesle"
"Zdá se mi, že jsi povedený mládenec. Toho času cestuji stejným směrem, pokud by jsi neměl nic proti tomu, mohli bychom až k horám cestovat společně."
Mladému kováři to chvíli vrtalo hlavou, ale nakonec si řekl, že když bude čaroděj cestovat s ním, mohly by se jeho dovednosti občas hodit.
Druhého dne vyrazili časně ráno, čekala je cesta přes Doranskou lávku. Lávka oddělovala mordunský les od panství převora Orimského. Většinou ji hlídali strážcové, kteří nebyli právě přívětiví k cizím pocestným. Ten kdo se jim znelíbil v tom lepším případě nepřešel a v tom horším jej čekala krutá smrt utopením v divoké řece.
"Poslyš Yane, jakmile dorazíme ke strážným, drž se stranou. Neprocházím touto stezkou poprvé a strážní už mě znají. Pokusím se s nimi domluvit, aby nás bez problému pustili oba." Yan neměl námitek zvlášť když pomyslel na studenou vodu s prudkým proudem, která mu v tuto chvíli hrozí.
Strážní už z dálky vítali Ferna, který se s nimi dal v zápětí do řeči. Yan to z povzdálí pozoroval, nebyl ukryt, ale držel se v bezpečné vzdálenosti. Bylo vidět jak se strážcové s čarodějem dohadují a po chvíli se usadili a vypadalo to, jako by hráli nějakou hru. Byla to celá věčnost, ale pak spatřil jak na něj čaroděj mává a dává mu signál k průchodu.Za lávkou se Yan zeptal jak to Fern udělal. "No, šlo to poměrně hladce i když už jsem si myslel, že mi to neprojde. Strážcové musí hlídat celé dny a to není žádný med a hlavně žádná zábava. Nabídl jsem jim takový hlavolam a když se jim nepodaří jej složit, pustí tě přes řeku bez újmy. Myslím, že hlavolam skládají ještě teď."
Předešlého dne k nim přišel rytíř, který si zadal k výrobě kompletní zbroj. Hovořil o daleké výpravě a o tom, že taková bitva, která jej čeká tu za našich dob ještě nebyla. Proto si objednal zbroj zcela speciální. Něco takového ještě nevyráběli! Zbroj s magickými vlastnostmi.
Když si snad po sté kladl otázku, jak takovou zbroj vyrobí, uslyšel za oknem nějaký rozruch. Vstal a šel se podívat ven. Byla chladná jasná noc a cestu před domem osvětloval měsíc. Když scházel po schodech dolů zaslechl rozčilené hlasy.
"Ty hlupáku, to jsi mi nemohl říct o tom drakovi ? To je pořád jen kladivo, kladivo, kladivo, ale na hlídače si nevzpomeneš!"
"Nemůžu za to, že Hëräld mi o něm neřekl, je už pěkně starý a taky zapomíná. Můžu být vubec rád, že mi dal tu mapu."
"Heh prý dal!? Neměl moc na vybranou s kudlou pod krkem."
"Najmeme si pár žoldáků a vydáme se tam znova, ale tu mapku tady pro jistotu zakopem, kdyby ji chtěl někdo čajznout"
Yan stál ukrytý za rohem a všechno v tichosti poslouchal. Po chvíli slyšel jak oba odcházejí, ale netroufal si vyjít ven. Od té chvíle nemohl dospat rána. Ještě za svítání sešel k místu, kde se bavili ti noční vetřelci a během chvilky našel čerstvě rozhrabanou hlínu. Začal dychtivě kopat a za pár vteřin už v rukou držel starou mapu, která byla nakreslena na pečlivě vydělané kůži.
Nemohl věřit svým očím, na mapě bylo vyznačeno místo, kde je uloženo magické Taurovo Kladivo. Ten, kdo vlastnil toto kladivo, mohl vládnout železu v jakémkoliv skupenství a mohl tak tvořit neskutečná díla, nebo ničit silou oceli.
Není divu, že jeho touha zaplála po kladivu. Nejen, že by dokázal splnit zvláštní přání bojovníka, který u nich má zakázku, ale lákali ho dálky a dobrodružství, která by na cestě za pokladem mohl prožít. Neváhal ani minutu, napsal otci vzkaz na rozloučenou a okamžitě se vypravil na cestu.
První den proběhl standardně, procházel známými steskami a cestami, ale k večeru už byl dál, než kdy jindy. Když procházel jednou vesnicí uviděl krčmu, ze které se ozýval hlahol a povyk. Hosté byli zřejmě v dobrém rozmaru a tak si řekl, že by se zde mohl na noc uchýlit. Uvnitř to žilo, krčmář roznášel pití a jeho pomocnice jídlo. Jak už to tak v pohostinstvích bývá, někteří hosté se napijí více než snesou a tak se malá skupinka projevovala hlasitěji. Troufali si na pomocnici, které se to zjevně nelíbilo. Protože byl mladý Yan hlava horká, nedalo mu to a tak se zapletl do potyčky na záchranu mladé dívky. Už by ho to málem stálo život, kdyby se neobjevil čaroděj, který ho z té šlamastiky vytáhl. Potom pádili co to dalo pryč z vesnice, aby je místní neukamenovali.
Zastavili se až na okraji Mordunského lesa, kde se také utábořili.
"To byl nerozum, začínat si s předáky z horního statku. Jak ti říkají ?"
"Jsem Yan, syn Yuanův. Nemohl jsem déle snášet to jejich podivné chování. A kdo jsi ty ? Usuzuji že čaroděj podle talismanů a vzezření"
"Jmenuji se Fern, jsem čaroděj z Orberisu. Kam máš namířeno Yane synu Yuanův ?"
Yuan se chtěl pochlubit s cílem cesty, ale rozhodl se, že by to nyní nebylo rozumné.
"Cestuji do hor, jsem kovář a chtěl bych se u trpaslíků zdokonalit v řemesle"
"Zdá se mi, že jsi povedený mládenec. Toho času cestuji stejným směrem, pokud by jsi neměl nic proti tomu, mohli bychom až k horám cestovat společně."
Mladému kováři to chvíli vrtalo hlavou, ale nakonec si řekl, že když bude čaroděj cestovat s ním, mohly by se jeho dovednosti občas hodit.
Druhého dne vyrazili časně ráno, čekala je cesta přes Doranskou lávku. Lávka oddělovala mordunský les od panství převora Orimského. Většinou ji hlídali strážcové, kteří nebyli právě přívětiví k cizím pocestným. Ten kdo se jim znelíbil v tom lepším případě nepřešel a v tom horším jej čekala krutá smrt utopením v divoké řece.
"Poslyš Yane, jakmile dorazíme ke strážným, drž se stranou. Neprocházím touto stezkou poprvé a strážní už mě znají. Pokusím se s nimi domluvit, aby nás bez problému pustili oba." Yan neměl námitek zvlášť když pomyslel na studenou vodu s prudkým proudem, která mu v tuto chvíli hrozí.
Strážní už z dálky vítali Ferna, který se s nimi dal v zápětí do řeči. Yan to z povzdálí pozoroval, nebyl ukryt, ale držel se v bezpečné vzdálenosti. Bylo vidět jak se strážcové s čarodějem dohadují a po chvíli se usadili a vypadalo to, jako by hráli nějakou hru. Byla to celá věčnost, ale pak spatřil jak na něj čaroděj mává a dává mu signál k průchodu.Za lávkou se Yan zeptal jak to Fern udělal. "No, šlo to poměrně hladce i když už jsem si myslel, že mi to neprojde. Strážcové musí hlídat celé dny a to není žádný med a hlavně žádná zábava. Nabídl jsem jim takový hlavolam a když se jim nepodaří jej složit, pustí tě přes řeku bez újmy. Myslím, že hlavolam skládají ještě teď."
Byl večer a tak si našli místo, kde by se utábořili. Rozdělali oheň a snědli pečínku. Bylo už poměrně chladno, ale dříví došlo. Yan se zvedl a odešel do lesa pro pár suchých polínek, aby se oheň trochu rozhořel.
Když sebral poslední větev uslyšel zapraskání. Zprvu si myslel, že je to oheň ale praskání vyšlo z druhé strany. Zastavil se a poslouchal dál, znovu se to ozvalo, tentokrát blíž. Vytasil meč a čekal kdo se mu objeví v temnotě. Dlouho bylo ticho a tak popošel pár kroků směrem k praskajícím větvím. Vešel ještě hlouběji do lesa a na tvář se mu nalepila pavučina. V ten okamžik se před ním objevil obrovský pavouk a blížil se k němu. Yan se zamotával stále víc do pavučin a meč mu nebyl nic platný. Byl tam zalepený v pavučinách a nemohl se ani pohnout, pavouk se stále blížil a chystal se zasadit smrtící úder. V ten okamžik se zpoza pavouka objevil světelný záblesk. Ohavný velký hmyz se šinul k zemi, s nohami skříženými do klubíčka.
"Yane, nesmíš se potulovat po lese, zvlášť když jsi na území pavoučice Armund. Buď rád, že jsme se nesetkali přímo s ní, jiak bychom se z toho tak hladce nevymotali. Už jsem se s ní jednou potkal, někdy ti o tom budu vyprávět".
...
Žádné komentáře:
Okomentovat