Vítej poutníku!

Zastav se chvíli a poslechni příběhy časů dávno minulých, ve kterých ožívá magie a hrdinské činy bojovníků. Nech se vést fantazií vypravěčů a ponoř se do atmosféry dávnověku.

9. 6. 2008

Orberis - V. Kapitola - Sběrači kostí

Již druhého dne začaly přípravy na cestu. Dolorias zajišťovala zásoby a starala se o bezpečí celé výpravy. Průvodce a ochránce měl družině dělat syn velitele stráží Strik, který ještě s několika vojáky čekal pod věží na příkaz k přesunu.
Strik byl urostlý bojovník, který měl za sebou již několik potyček s pouštními barbary. Mnohé co dnes Elvin znala ji naučil právě on. Jeho paže utržili pár šrámů, ale stále byl jedním z nejlepších.
Nyní je čekal nelehký úkol, cesta do písečných bažin nebude lehká, vede kolem strážní věže barbarů, o kterých se říká, že jim neproklouzne ani myš, zvlášť pokud se jedná o lidi z města. Prahnou po jakékoliv informaci o kameni vědění, aby mohli plánovat další tažení. Bažiny na kterých bydlí Murdon jsou na území sběračů kostí což samo o sobě nebude procházka růžovým sadem.

Pro Elvin to byla nevšední událost. Na cestu se těšila, ale právem byla v obavách. Poprvé se dostane z města, bude to její nejdelší cesta. Nyní seděla u večeře se svojí tetou Dolorias v temné místnosti prosvětlené jen svícemi a oněm v krbu.
„Tetičko, je pravda co se říká o Murdonovi ?“
Přerušila Elvin ticho v místnosti.
„Prý pojídá skřety a prášek z jejich rozdrcených zubů si přimíchává do tabáku, který mu dává magické schopnosti.“
Dolorias se nadechla aby své svěřenkyni odpověděla. V tom okamžiku vstoupil do místnosti klíčník, který rozčileně, ale s pokorou promluvil.
„Omlouvám se paní Doloias, ale před branou čeká jakýsi poutník a dožaduje se neodbytně vašeho slyšení. Tvrdí, že má informace, které řekne pouze vám. Mám jej vyhostit ?“
„Říkáš informace ? Hm. No vzhledem k tomu jaká cesta je před námi, může se každá novinka hodit. Pozvi poutníka dál, uvidíme jaké zprávy přináší.“
Zatím co klíčník odběhl, Dolorias jakoby zapomněla na co se jí Elvin ptala.
„Věru podivné, kdo by v tuto pozdní hodinu vážil cestu přes poušť? Snad jen..“
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil muž, který nebyl příliš vysoký, opíral se o sukovitou hůl. Měl přes sebe tmavý plášť a na hlavě kápi, takže bylo stěží rozeznat rysy jeho tváře. Byly vidět jen jeho dlouhé vousy, které měl spleteny po stranách do copánků a veprostřed sešněrované koženým provázkem.

Tvář Dolorias se rozjasnila. „Orime! Že mne to nenapadlo hned, kdo jiný by přišel na návštěvu právě v tak nevšední hodinu. Přisedni si k nám starý brachu a povídej, co tě přivádí.“
Muž konečně sejmul kápi a přišel blíž ke světlu. Jeho tvář vypadala ustaraně se stařeckými rysy, ale určitě nevypadal nijak unaveně. Jeho hlas se rozezněl po místnosti.
„Starý brachu ? Pche, je mi sotva stošedesáttři let, co je to za věk pro čaroděje.“ Na jeho obličeji zajiskřil úsměv. „Jsem moc rád, že tě opět vidím Dolorias, i když bych se s tebou raději setkal za příjemnějších okolností. Tohle musí být Elvin. No, pěkně jsi vyrostla od doby kdy jsem tě viděl naposledy. Vypadáš už jako bojovnice“ Poutník opřel hůl o krb a usedl ke stolu. Elvin mu nalila do poháru medovinu a přisunula k němu mísu se sušenými fíky.
„Děkuji, má milá. Teď vám povím pár věcí, které jsem se dozvěděl v Oáze.“ Zašmátral rukou ve svém váčku a vytáhl dýmku, kterou si nacpával tabákem. Elvin dýmka okamžitě zaujala. Tvar draka, který ji zdobil, se nedal přehlédnout…

Johnatan Roomstone jakoby procitl ze snění a rozčileně pronesl. To je Dračí dýmka. Orim, Orim,hm… není to ten mág, o kterém jsem se dočetl? Jak bojoval s Karthakem v lese temných elfů daleko na západě Orberisu ? Netušil jsem, že byl právě on vlastníkem dýmky.“
Profesor usrknul kapku čaje. „Ano příteli, právě Orim získal tuto dýmku od elfů v jejich vesnici, když přemohl Karthaka. Byl to dar, za prokázanou službu a také z přátelství“
„Věděl jsem, že písmo na dýmce pochází od ušlechtilého národa elfů, do dnešního dne však nevím co znamená.“

„Určitě se vše brzy dozvíme.“ Profesor pohlédl na hodinky a s překvapením zjistil, že čas uběhl mnohem rychleji než předpokládal. Dnes ještě potřeboval vyřídit pár věcí v laboratořích muzea. Sice nerad, ale musel se rozloučit.
„Omlouvám se Nate, ale pokračování příběhu budeme muset nechat na jindy. Mám ještě nějaké neodkladné záležitosti k vyřízení. Dýmku zatím nechám tady a zajistím termín bližšího prozkoumání elfských nápisů.“
Johnatan souhlasil, sice by rád věděl jaká tajemství dýmka ukrývá už nyní, ale respektoval profesorův čas.

„Co se dá dělat, děkuji za milou návštěvu a těším se, že již brzy vyslechnu zbytek příběhu.“
Profesor Kornhel odešel a Johnatan se pustil do kompletního vybalování všech pokladů, které na poslední cestě získal. V těchto věcech chtěl mít vždy pořádek a tak každý předmět pečlivě zapisoval. Zjišťoval ještě další informace o daném předmětu a ty přikládal do speciálních složek. K dnešnímu dni měl rozsáhlou, ale přehlednou kartotéku všech možných předmětů a artefaktů. O některých věděl vše, ale mnohé nedokázal ani pojmenovat, ty čekaly na dlouhé bádání a hledání v knihách. V tom se zase přímo vyžíval profesor Kornhel a nabyté informace Johnatanovi sděloval.

Dnes si Roomstone úlovek roztřídil jen do základních skupin, ale i to mu trvalo skoro celý den. Podvečer si dal kávu a spokojeně usednul na zahradu, na stole měl položenou Dračí dýmku, uvědomil si, že ani neví jak se sem dostala. Bylo to podivné, ale moc nad tím nepřemýšlel mohl ji sem mimoděk položit když se zaujetím třídil věci.
Jak seděl u kávy a byl v pohodovém rozpoložení vzal do rukou dýmku a najednou měl velkou chuť ji vyzkoušet. Vždyť z takové dýmky si jen tak někdo nezakouří a navíc byla tak zvláštní. Vybral ten nejlepší tabák který měl, nejdříve si odsypal potřebné množství, vybral z něj zdřevnatělé kousky a ještě jemně mezi prsty promnul tabák aby se přesvědčil, jestli je opravdu čistý. Potom po částech začal do dýmky drcené lístky cpát. Zapálil první zápalku a nechal tabák hezky rozhořet, nejdříve potáhl razantněji a kolem jeho hlavy se rozplýval aromatický kouř. Vůně to byla nádherná, cítil exotické koření, které mělo nasládlou příchuť a dopřával si odpočinku při bafání.

Když vypouštěl kouř, zdálo se mu, jakoby k němu v mlhavém oparu kráčela osoba. Nejdříve se zalekl a tuto divnou představu zahnal z hlavy. Po chvíli ale zjišťoval, že je ten dojem silnější a že opravdu někoho vidí. Byla to postava v temné kápi a byla stále blíž. Začala se jej zmocňovat panika, ale nedokázal se ani pohnout. Postava už byla téměř na dosah ruky, viděl i do zamračené zlostné tváře. Po zádech mu běhalo nepříjemné mrazení, dokázal rozeznat, že na něj postava něco vykřikuje, ale vůbec nic neslyšel, jen temné hučení, které určitě nebylo uklidňující.
Johnatan se náhle probudil, ihned se podíval směrem odkud postava přicházela, ale viděl jen osvětlený parčík a můry jak poletují ve světle lamp. Všiml si, že dýmka leží vyhaslá vedle jeho nohou. Najednou si oddechl, uvědomil si, že to byl jen sen, ale hodně divný sen, jakoby věděl kdo byla ta postava, ale nedokázal si vzpomenout.
Druhý den se hned od rána pustil do třídění artefaktů, a na podivný sen si už ani nevzpomněl. Odpoledne obdržel zprávu o večerní návštěvě profesora Kornhela. Nečekal, že to bude tak brzy, ale bylo vidět, že i jeho přítele nález dýmky natolik fascinoval, že si nenechal ujít žádnou příležitost seznámit se s tímto kouskem.

Johnatan Roomstone byl jako na trní, nemohl se dočkat profesorova příchodu a aby se co nejméně zdržovali formalitami, poručil svému komorníkovi vše připravit předem. Zazvonění zvonku u venkovních dveří bylo jako doušek vody po dlouhé cestě pouští.
„Vítejte příteli, a následujte mne do salonku.“ Pronesl se vzrušeným hlasem dobrodruh.
Profesor se usadil usrkl kapku čaje a s šibalským úsměvem pověděl. „Mám pro vás novinky ohledně dračí dýmky. Dnes ráno jsem hovořil s doktorkou Moorovou ohledně podrobnějšího prozkoumání dýmky. Potvrdila mi, že bychom na tom mohli pracovat již od zítřka. Co vy na to ?
„To je naprosto úžasná zpráva, jsem zvědav jaká tajemství se v dýmce ukrývají.“ Vykřikl Roomstone.
„Ale dnes mi snad už dopovíte příběh Elvin a jak to vlastně všechno dopadlo s jejich cestou.“
„Samozřejmě příteli.“ Přisvědčil profesor. „Takže kde jme to přestali ? Už si vzpomínám“


Orim vyprávěl o zvěstech, které se šíří krajem. „Velitel pouštních barbarů Sardok, prý shromažďuje své armády a chystá se na další útok na Sabburai, chce získat kámen vědění.“
„To už tu několikrát bylo Orime.“ Odpověděla Dolorias. „A nikdy se mu nepodařilo překročit hlavní bránu města, natož získat ten drahocenný klenot.“
„Tentokrát je to jiné.“ Nenechal se odbýt Orim. „Tentokrát se mu podařilo přesvědčit temné mágy, aby bojovali po jeho boku. Mágové mají pod svou mocí mnoho nelidských příšer, které se nezastaví před ničím.“

Dolorias věděla, že s temnými mágy není radno si zahrávat, navíc je nyní čeká cesta do písečných bažin mezi sběrače kostí. A její nepřítomnost může oslabit Věž.
„Vím na co myslíš, Dolorias“ Vmísil se slovy do jejích myšlenek Orim. „Slyšel jsem, že Vás čeká dlouhá cesta, která by za jiných okolností mohla být zajímavým výletem, ale nyní je to spíše velký risk. Mám cestu stejným směrem, dovol mi vás doprovázet, třeba bych mohl být užitečný.“„Pokud je to tak, Orime, určitě tvou přítomnost při naší pouti přivítáme.“

Žádné komentáře: