Tuto část napsala pro Orberis Zarka..
Ten večer zasedli u krbu všichni účastníci očekávané, blížící se výpravy. Dolorias povětšinou seděla po boku Orima a vyměňovala si s ním zvěsti a zprávy za poslední čas, co se neviděli. A věru byla to doba velmi dlouhá. Strik s Elvin stáli opodál, dívka pozorně naslouchala chlapci, jenž jí vysvětloval teorii jedné z mnoha strategií. Děvče zakroutilo znaveně hlavou: „Dost s výkladem, co praxe?“ Oběma by se to bývalo zamlouvalo o hodně víc, nechtěli však odejít především kvůli Dolorias a Orimovi. Kněžka nejspíš rozpoznala jejich rozpaky a s úsměvem je propustila, ještě před odchodem dvou přátel pravila „Zítra vyrážíme,“ byla to krátká slova, přesto se v nich skrývalo tolik – neboť tím toto dobrodružství s konečnou platností nastane. Elvin se synem velitele stráží sešli až pod věž do katakomb. Po cestě tiše rozmlouvali. Strik se jí pokoušel vysvětlit jisté zásady pro cestu pouští. Nakonec ho dívka přerušila rozhodným hlasem: „Přestaň už! Pojedeme přece po Obchodní Cestě!“ Chlapec se na chvilku odmlčel, zdálo se, jakoby nad něčím uvažoval. „Víš, nejsem si jistý, je-li to už Obchodní Cesta, nezačíná náhodou až u Strážní věže?“ Vzdychla „Kdepak, ale ať je to tak nebo tak, pojedeme po cestě! Měl bys mě raději naučit zacházet s tímhle!“ uchopila jílec Vlčího meče. Zdálo se jí, jakoby kov v její ruce pulsoval, bylo to nějakým zvláštním způsobem uklidňující. Mírným dotekem stále přidržovala dlaň na rukojeti. „Dobrá,“ souhlasil hoch a sáhl po vlastní zbrani: „Tas!“ vykřikl, jistý si, že než se to dívce podaří, bude moci prokázat, o kolik jsou jeho schopnosti vyšší. Nebylo to žádné podceňování dovedností mladé Elvin, avšak přeci jen není nejlehčí těžkou, dlouhou zbraň vyprostit dřív, než se druhé ostří octne na dosah. Tentokrát to ale bylo jiné. Ačkoli to sama dívka nečekala, jakmile sevřela meč s úmyslem tasit ho, ostří jakoby se samo vysunulo z kožené pochvy a odrazilo první chlapcův útok. Ten zůstal zírat na zvláštnost, jež se právě odehrála před jeho očima. Elvin toho využila, hoch však nebyl žádný začátečník a tak se probral včas. Dívka zjistila, že pokud má meč nějaké další magické schopnosti, neprojevily se. A tak po minutách tréninku zvítězil Strik. Ihned jí začal dávat miliony pokynů, něco jí vytýkal, jiné naopak chválil. Děvče naneštěstí nevnímalo jediné slovo, bylo zabráno do vlastních myšlenek, které se týkaly nedávno získaného meče. Proto se stalo, že neslyšela ani Strikův varovný hlas: „Co je to?“ Až na zacloumání za ramena se otočila. „Poslouchej!“ ukázal k východu z podzemí, pak však ruku zdvihl a mířil tak s ní na strop. Nebyl si jistý, odkud vlastně hlas – nebo možná hlasy – přichází. Nyní i Elvin zaslechla volání o pomoc, bylo to téměř neslyšitelné… jedno přesto věděla jistě. „Tetička…“ zašeptala. Se Strikem po boku spěchala do věže.
Profesor Kornhel náhle přerušil své vyprávění. „Nate? Vše v pořádku?“ položil profesor znepokojeně otázku. Johnatan seděl sice s otevřenýma očima, byly však zastřené a hodily by se lépe pod víčka ve spaní. Vtom se vše vrátilo do normálu. „V pořádku,“ zašeptal dobrodruh, vypadal ale zmateně a vysíleně. Byla to jen vteřina, viděl… co vlastně viděl? Nic. Na nic si nevzpomínal. Asi jen usnul, profesor se uklidnil a pokračoval: „V rychlosti vyběhli zpět do věže…“
…Elvin se neustále ohlížela na všechny strany, hledajíc Orima a hlavně Dolorias. Strik běžel vedle ní, v rukou meč, oproti své učednici vypadal téměř klidně, jako správný bojovník nedal navenek znát žádné emoce. Čím výš však stoupali, byl nervóznější. K ještě většímu tempu je popohnal opětovaný kněžčin hlas: „Orime! Elvin, zavolej…“ výkřik zanikl ve zvuku tisíckrát strašlivějším. Byl to řev, možná dračí, jenže mnohem hlubší i hlasitější. Zlověstnější. Konečně dorazili na samotný vršek věže. A otevřel se jim tak obraz stejně hrozivý, jako zvuk, který to stvoření vydávalo.
Z dálky se to mohlo podobat drakovi. Opravdu z velké dálky a ve tmě. Byl to spíš obrys obrovského draka, vyplněn temnotou, vířícím pískem a popelem. Strik nemusel chápat čarodějné umění, aby pochopil, že tato nestvůra je magickým výtvorem. Elvin vytáhla meč z pochvy, v tu chvíli se podivný drak sklonil nad Dolorias, ta měla ruce napřažené před sebe a cosi odříkávala, vedlejší účinek toho byl mírně stříbřitě zářící vzduch kolem jejího těla. Když se to, co mělo být nejspíš čenichem, setkalo s třpytící stříbrní, tvor ucukl a odtáhl se. Kněžka zvedla ruce nad hlavu… a pak na poslední chvíli zaváhala, zarazila se a spustila ruce zas zpět. Netvor se opatrně přiblížil, a když zjistil, že mu nic nestojí v cestě, popadl ženu do pařátů…
…Elvin i Strik se s napřaženými zbraněmi rozeběhli k Dolorias, Orim sice zůstal stát, nezůstal ovšem stranou. Jeho paže se pohybovaly v kouzelných křivkách a z úst čaroděje vycházela slova světlé magie. Kněžka se sama vyšvihla na hřbet napodobeniny draka a něco řekla, ve všeobecném hluku ale slova neměla šanci. Zvíře se vzneslo… Elvin doběhla na kraj věže ke své tetě a své opatrovnici. Chmátla volnou rukou po netvorovi, ruka jí projela skrz vzduch a v dlani jí zbylo pouze pár zrnek písku a popela. Na okraji cimbuří zavrávorala a před smrtícím pádem dolů jí zachránilo jen štěstí, jak se mohutný netvor ve vzduchu obrátil, čímž jí vzduch odrazil na opačnou stranu propasti. Svalila se na zem, opět znovu vyskočila na nohy a sledovala draka, jak třikrát oblétává pevnost, potom se stočil k poušti a odletěl.
Elvin v dlani nadále svírala pár zrnek únosce. Zírala na strašlivou siluetu, dokud jí nezmizela z očí. Pak promluvila, pronesla jedinou rozumnou věc, která jí v tuto chvíli napadala „Co se stalo?“ Ta otázka směřovala ke starému čaroději. Podle úsudku mladé bojovnice, on byl z nich tří jediný, kdo mohl něco alespoň tušit. „Nevím, co bych měl říci. S Dolorias jsme uslyšeli podivný křik a šli jsme se sem podívat. Šlo to po kněžce, nevím ale proč,“ mág zamyšleně pokrčil rameny. „Musíme ho pronásledovat!“ vykřikla Elvin. Pokud by mezi nimi byl člověk, který by se dokázal na věc dívat nezaujatě z nadhledu, rozumně by prosadil možnost připravit se, promyslet si vše a teprve potom vyrazit. Nikdo takový tam ovšem nebyl. Nikdo nedokázal uvažovat realisticky s vědomím, co riskuje. Proto se stalo, že ve zmatku opustili město s hlavou plnou starostí o Dolorias…
„Ještě něco,“ promluvil Strik se stále potemnělou tváří, vypovídající o zmatku v jeho mysli, „jak odjedeme. Nikdy toho tvora nemůžeme dohonit.“ Orim uvažoval nahlas: „Mohl bych vytvořit napodobeninu falešného draka. Obávám se ale, že to může klidně trvat několik týdnů.“ Strikovi došlo „To znamená, že někdo na tomto kouzlu pracoval tak dlouho?“ Mág přikývl „Ano, vypadá to tak. Kdybych na to býval myslel dříve… ale to je jedno,“ skončil. Mladou bojovnici to ovšem zaujalo „Cos chtěl povědět?“ Odpověděl „Nemusel bych vytvářet nové kouzlo, jen vyvolat kopii již existujícího, potřeboval bych ale na to část z kouzla. Stačil by vzorek toho zjevení. Nic podobného ale…“ Dívka s novou nadějí v hlase vykřikla, přerušujíc tak čaroděje: „Stačilo by to?“ rozevřela dlaň a ukázala pár zrnek písku smíchanou s popelem. Orim vytřeštil oči a zaradoval se.
Začal s kouzlem okamžitě, trvalo to pouze několik vteřin, což překvapilo zejména Elvin, jakožto už přeci jenom zběhlou v magickém umění. Před zraky tří společníků se zhmotnil obsidiánově černý tvor. Měl delší šíji než jeho originál, dá-li se něco takového říci o falešném drakovi. Až na to, vypadal totožně, snad ještě obsahoval víc černého ničeho než písku a podobného materiálu, z něhož se skládal původní. Elvin připadalo něco divného, něco nebylo docela tak, jak to být mělo. Byla však příliš rozrušená, a ačkoli se jí nelíbila představa sedět na ničem a vířícím písku, vyšvihla se a usedla za krk ebenového tvora. Orim jí napodobil, syn velitele stráží zaváhal na pouhý okamžik a z hrdosti se usadil za přáteli, aniž by položil otázku, jestli je možné, že se propadnou skrz v zcela nečekané chvíli. Sám si uvědomil, že tak to nebude. Jestli se to stane, nebo ne, očekávat to budu, dokud zas neucítím pevnou půdu pod nohama. Pomyslel si s nádechem ironie. Veškerá jízlivost ho přešla ihned, jak se tvor vznesl do výšky. Pevně se chytil ostnů kolem sebe a s malým uspokojením zjistil, že jsou pevné. Tvor se vznesl mezi oblaka a právě tehdy si Elvin uvědomila jednu věc. Ta bytost měla v sobě temnou stranu magie.
Moc dýmky
„Přece nyní neskončíte, Kornhele?!“ doprošoval se Johnatan. „Příteli, obávám se, že budu nucen,“ usmíval se a Roomstone si byl jist, že přestal úmyslně, aby svého posluchače napjal. Ale nic naplat, nemohl mu v odjezdu bránit a tak se s profesorem s hranou uražeností rozloučil. Pak s námahou usedl do křesla, bůhví z čeho byl unaven. Zavřel oči, něco se jemně dotýkalo jeho dlaně, uchopil to pevněji a uvědomil si, že je to Dračí dýmka, netušil, jak se k němu dostala, nepřemýšlel o tom. Usnul… a vidět jiný svět jinýma očima.
Kněžka právě neuvěřitelnou rychlostí plachtila nad pouští na hřbetě písku, neboť se již přesvědčila, že tvor není ničím víc. Původně se pokoušela zjistit, kdo pro ni čarovné monstrum poslal a proč, jediné oč nyní usilovala, bylo ovšem udržet se na tom, co s trochou představivosti mohlo být sedlo. Na přemýšlení nezbyl čas. Pak se zděšením zjistila, že vzduch pod ní se stává obyčejným a písek se rozpadá. Stvoření přestalo mávat křídly a s hlasitým úderem ztěžka dopadlo na písčité území, kde se písek země i tvora smíchali a nejevili již ani náznak života. „Jsi v pořádku?“ ten hlas zněl přátelsky, Dolorias se přesto zachvěla, když si uvědomila, jak zní nadpřirozeně, a že přichází ze všech stran – jen ne z té, kde se rýsovala rozmazaná postava. Kněžce se točila hlava. Pokusila se nadzvednout. Též se pokoušela vzpamatovat, místo toho se svalila zpět na zem a ztratila vědomí.
Probrala se za hodinu, tak odhadovala čas podle slunce. Ležela na zádech a pozorovala ho. Rudé a velké bdělo nad Orberisem… Bolest hlavy ustoupila, nezmizela ale úplně. Žena se pomalu zvedla, přitom si uvědomila, jak měkká a pohodlná se zdála půda být. Bylo ale jisté, že je stále na tom místě, kde dopadla. Nabízely se dvě možnosti. Buď automaticky použila magii i v bezvědomí, nebo – a to bylo pravděpodobnější – to zařídil člověk, kterého těsně předtím, než omdlela, slyšela promluvit. Se sklopenou hlavou přejížděla své okolí. Spatřila kopyta. Hned si uvědomila, že to není jezdecký kůň. Z tvora vyzařovala magie. A kopyta byla čistě ze stříbra. Nebyl to člověk… Vzhlédla, přemáhajíc znovu se ozývající bolest. Spatřila legendárního tvora. Oře černého jako noc s hustou hřívou, stříbrnýma očima bez zorniček – ne, zlaté kroužky byly přehlédnutelné, byly ale tam. Dolorias si všimla také lvího ocasu. Zvedla oči k hlavě tvora a zalapala po dechu, přestože to mohla čekat. Z čela koně téměř dvakrát většího než bylo obvyklé, vyrůstal dlouhý, stříbrný roh. Jednorožec. „Co…“ na víc se kněžka nezmohla. Zvíře promluvilo, nehýbalo přitom nijak tlamou, hlas se ozýval ze všech stran, jen zase ne z té, kde tvor stál.
>Kněžko, není čas na řeči. Něco bys však vědět měla. Murdon mě poslal, abych vás ochránil. Jste mimo cestu, sama byste přežila pár minut – se štěstím. Byl to omyl. Pracovali jsme na tom kouzlu mnoho měsíců. Jenže věci začali brát rychlý spád. Museli jsme dokončit „draka“ narychlo.
Žena pochopila „Takže to Murdon poslal pro mne ten výtvor magie?“ Čarovný oř sklonil hlavu a přikývl tak. Ano i ne. Měl přinést Elvin, není čas na tak dlouhou a obtížnou cestu. Nyní nám však nejspíš nezbyde nic jiného. Hlupák, ale co byste mohla čekat od hromady písku, že? Muselo se to stát tak: když neviděl Elvin, vzal vás, neboť o vás se samozřejmě musel Murdon zmínit v souvislosti s vaší svěřenkyní. Jakmile jsme si uvědomili ten omyl, poslal mě sem a kouzlo zrušil.<>Nasedni, musíme si pospíšit!<>Zůstaň… Ach ne, copak jsi to nepochopila? Dokud budeš se mnou, mohu tě ochránit, nikdo tě nevycítí. Ale jakmile se mě přestaneš dotýkat, najdou tě!<
Nerozuměla „Kdo?” V blízkém okolí se ozval šramot. Na položenou otázku odpověděl obludný tvor. Lezlo to po čtyřech krátkých tlapách, zakončených velice dlouhými drápy, což mu ovšem stěžovalo chůzi. Klopýtal směrem k nim, byl holý, bez srsti. Velký jako lev, vypadal ale mnohem méně ušlechtile. Ze zad bestie vyrůstaly dva pahýly, zřejmě křídla, na nichž se létat zřejmě nemohlo. Zvíře nepravidelně pohybovalo zakrslými křídly, pokoušeje se vzlétnout. Takže napůl ke kněžce klopýtal a částečně chvílemi vznášel a dopadal na zem, kde ztrácel rovnováhu. Dolorias to přišlo téměř komické. Podivný vzhled sice mírně kompenzovaly zuby stejně dlouhé jako Elvinin Vlčí meč, přesto si byla žena jistá, že ho zvládne jediným kouzlem. Na pomoc přivolala oheň, utvořila ho do podoby koule a poslala jí k netvorovi. Neuhnul, magický žár ho obklopil a najednou začal mizet – jakoby se vsákal do nestvůry. Když zmizel úplně, tvor opět zamířil k nim, tentokrát mnohem jistějším krokem.
Tmavý hřebec po jejím boku zahrabal stříbrným kopytem: „Toho jsem se obával, živí se magií.“ Hlas vyšel z jeho úst, poprvé co byl s kněžkou. Dolorias se zmateně i vylekaně zároveň ohlédla ke svému společníkovi. Zvíře se slabě usmálo, ne běžně lidsky, nicméně to bylo nepřehlédnutelné. „Bude lepší, pokud na sebe nebudeme zbytečně přivolávat pozornost použitím magie.“ Dolorias to stačilo. Ohlédla se po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Mimo kládu ležící o kus dál zahlédla rudé oči v dálce. Řekla to jednorožci, první protivník mezitím kroužil kolem nich, neodvážil se ale zaútočit na magického tvora. Zpoza stínem zahalené dálce se začaly vynořovat obrysy… První, druhý, třetí… Dolorias napočítala celkem dvanáct nově příchozích. „Neměli bychom utéct?“ jiné řešení neviděla. Vraník ale zavrtěl hlavou, vzepjal se, hříva mu přitom zavlála, za jiných okolností by to byl úchvatný pohled, teď měla však kněžka jiné starosti. „Na to už je pozdě, pronásledovali by nás.“ Pro Dolorias to bylo něco jako: Sbohem. Obklopily je stíny vznášejících se netvorů i rudé plamínky tvořící hranice jejich území, za které je nebezpečno se vydávat. Byli v pasti a nezbylo jim nic, než se probít. První příliš odvážný nepřítel klesl k zemi a vrhl se na jednorožce. Ten sklonil hlavu a v letu obludného protivníka probodl skrz na skrz. Ze země se dva netvoři vrhli ke kněžce, rychlejšího zadupala stříbrná kopyta, na dalšího stačila přivolat kládu, kterou předtím spatřila. Dopadla na hřbet nestvůry a křupnutí potvrdilo zlomená žebra, možná i páteř. Zbylo devět protivníků, ti byli ovšem značně chytřejší. Útočili najednou a do zad. I nadmíru mocnému jednorožci bylo jasné, že pokud je nepotká zázrak, nevyváznou. Jedny čelisti se dostaly dost blízko, aby mohly stisknout koňskou zadní nohu. Celý netvor byl za to potrestán skoro okamžitou smrtí. Z rány ovšem prýštila krev a jednorožec slábl. I Dolorias na tom nebyla nejlépe, pomocí magie zvedala kládu a smetávala protivníky, byla to ale jediná zbraň. „Nemohli bychom se přemístit?“ zauvažovala se zbytky naděje. „Kouzlo by zrušilo přítomnost těchto,“ rohem těsně minul jednoho z netvorů, i to mu ale způsobilo obrovské bolesti. Zjevně bez příčiny se snesl k zemi a kroutil se v křečích. „Jak…?“
„To moc mého rohu,“ vysvětlil ebenový oř. „A kdybychom se pokusili přenést, přišli bychom zbytečně o sílu a stal by se z nás lehký cíl.“ Na pokraji paniky vykřikla žena, úplně zapomínajíc na kládu, nechala ji spadnout na zem „Ale co budeme dělat! Musí přece existovat způsob jak s nimi bojovat!“ Než mohl odpovědět, skočil ze tmy další tvor, kněžka rychle hledala, kam nechala upadnout svou zbraň. Tvor jí srazil k zemi a poškrábal jí, naštěstí zareagoval jednorožec. Odkopl příšerné stvoření, toho využili další dva a zaútočili na hřbet a bok. Černý hřebec se znovu vzepjal, tentokrát nepůsobil majestátně, když ržál bolestí. Dolorias se sbírala z písčité země, z čela jí sklouzl diadém s drahokamem uprostřed. Nerada by ho ztratila, přesto ho nehledala a rozeběhla se na pomoc koni, přestože neměla ponětí, jak mu pomoci. Přímo před ní se však vynořila vlčí hlava, žena vyděšeně uskočila, hlavu jí naplnila vzpomínka na Karthaka. Sice poznala rozdíl mezi tímto šedým urostlým vlkem a strašlivým popisem mrtvého černokněžníka, té myšlence se stejně neubránila. „Co tu pohledáváte?“ to promluvil vlk. „A proč jste sebou přivedli odpadlé?“
„Koho?“ co rozumnějšího by mohla povědět? „Vlky, kteří přestali být vlky přece! Tvory, které změnila magie! Ti, kteří s vámi bojují!“ Konečně pochopila „Ne-nepřivedli jsme je, napadli nás,“ koktala. „Odejdete, až budou poraženi?“ nezvyklá otázka. „Nebudeme moci odejít, jestli budeme mrtví!“ Vlk se přiblížil až moc na kněžčin vkus „Tak odejdete??!“ Vypadal silně i hrozivě, ale vlastně ne ani zle. Dolorias však stačilo to silně i hrozivě. „A-no, ano,“ dostala ze sebe. „Už se tu nikdy neukazujte,“ to bylo poslední, co jí řekl.
Černý drak temné magie se pomalu začal snášet k zemi. Elvin se zeptala „Proč zastavujeme?“ Orim odpověděl klidně „Déle bych draka neudržel, mohli bychom také někde propadnout skrz, nemám už moc síly. Musím si odpočinout. Navíc by tu někde měl žít obchodník, jestliže se nemýlím. Potřebujeme nakoupit zásoby…“ Dívka čaroděje přerušila bez známky úcty „Potřebujeme najít Dolorias!“ Strik mlčel, byl rád, že je znovu pevně na zemi. „Elvin, „začal čaroděj, „vím, jaký máš strach, ale…“ Rozhodla se předložit svůj největší trumf a zároveň to, čemu rozuměla nejméně „Temná magie, použil jsi temnou magii.“ Kupodivu to nijak mága nezasáhlo „Ne, jen část temné a část světlé. Ale rád vidím, co umíš. Čím víc budeš rozumět magii, tím máš větší šanci na úspěch toho, co tě může čekat.“
„Použil jsi temnou magii…“ opakovala, „…to dělají jen…“ odmlčela se. Orim dořekl „Zlí, černokněžníci?“ zasmál se. „Užíval jsem dříve temnou stránku moci, nakonec jsem se dal na světlou a své rozhodnutí neměním, má milá. Použil jsem jen část, jinak bych nikdy kouzlo nevytvořil tak rychle a tak mocné. To je věc, kterou mnozí čarodějové nechápou. Lpí pouze na jedné stránce. Nejmocnější je průměr, kompromis mezi temnou a světlou.“ Elvin tomu nevěřila, koneckonců Dolorias ničemu takovému také. Rozhodla se to však prozatím být, přeci jenom, udělal to jen kvůli Dolorias. „Zítra vyrazíme najít toho obchodníka, pak najdeme kněžku,“ promluvil Strik, narušil tak ticho a vše se nakonec vrátilo do starých kolejí. Zapomněli na potyčku a rozdělali tábor.
To, co se jednorožci s Dolorias přihodila potom, bylo neuvěřitelné, byl to zázrak. Ze tmy se vynořovali další obrysy, mohutní vlci, nejméně třicet šelem se přidalo do boje. Jen co je zahlédli, dali se netvoři na ústup a zanedlouho na zběsilý úprk. Vlci je pronásledovali a hubili. Zůstala jediná šedá šelma. Přistoupila ke kněžce „Dodrž své slovo a neukazuj se tu již. Ty,“ pohlédl na jednorožce, „vím, že patříš k Murdonovi. Smíš se k němu vrátit, pak však nevstupuj na naše loviště.“ Magický kůň měl dost rozumu, aby přikývl. Spíš z vděčnosti nežli ze strachu byl ochoten slovo dodržet. A to bylo vážně vše, co vlk pronesl, otočila se a odběhl za svými bratry. Dolorias sebrala ze země čelenku s diamantem, nasedla na hřbet vraníka a zamířila zpět ke svým přátelům. „Odvezu tě na cestu, pak se vrátím. Musíte se co nejrychleji dostat k Murdonovi. Hlavně Elvin. Myslím, že je najdeš u obchodníka. Je to jen kousek… tak jsme tu,“ byla to krátká cesta i tak byla ale kněžka unavená, přesto než sklouzla ze hřbetu nádherného tvora, zeptala se, zda je to tentokrát bezpečné. Hřebec přikývl a s posledním vzepnutím na rozloučenou odcválal. Kněžka osaměla, doufala však, že ne na dlouho. S pomocí jednoduchého kouzla určila směr a vydala se hledat přátelé.
Ten večer zasedli u krbu všichni účastníci očekávané, blížící se výpravy. Dolorias povětšinou seděla po boku Orima a vyměňovala si s ním zvěsti a zprávy za poslední čas, co se neviděli. A věru byla to doba velmi dlouhá. Strik s Elvin stáli opodál, dívka pozorně naslouchala chlapci, jenž jí vysvětloval teorii jedné z mnoha strategií. Děvče zakroutilo znaveně hlavou: „Dost s výkladem, co praxe?“ Oběma by se to bývalo zamlouvalo o hodně víc, nechtěli však odejít především kvůli Dolorias a Orimovi. Kněžka nejspíš rozpoznala jejich rozpaky a s úsměvem je propustila, ještě před odchodem dvou přátel pravila „Zítra vyrážíme,“ byla to krátká slova, přesto se v nich skrývalo tolik – neboť tím toto dobrodružství s konečnou platností nastane. Elvin se synem velitele stráží sešli až pod věž do katakomb. Po cestě tiše rozmlouvali. Strik se jí pokoušel vysvětlit jisté zásady pro cestu pouští. Nakonec ho dívka přerušila rozhodným hlasem: „Přestaň už! Pojedeme přece po Obchodní Cestě!“ Chlapec se na chvilku odmlčel, zdálo se, jakoby nad něčím uvažoval. „Víš, nejsem si jistý, je-li to už Obchodní Cesta, nezačíná náhodou až u Strážní věže?“ Vzdychla „Kdepak, ale ať je to tak nebo tak, pojedeme po cestě! Měl bys mě raději naučit zacházet s tímhle!“ uchopila jílec Vlčího meče. Zdálo se jí, jakoby kov v její ruce pulsoval, bylo to nějakým zvláštním způsobem uklidňující. Mírným dotekem stále přidržovala dlaň na rukojeti. „Dobrá,“ souhlasil hoch a sáhl po vlastní zbrani: „Tas!“ vykřikl, jistý si, že než se to dívce podaří, bude moci prokázat, o kolik jsou jeho schopnosti vyšší. Nebylo to žádné podceňování dovedností mladé Elvin, avšak přeci jen není nejlehčí těžkou, dlouhou zbraň vyprostit dřív, než se druhé ostří octne na dosah. Tentokrát to ale bylo jiné. Ačkoli to sama dívka nečekala, jakmile sevřela meč s úmyslem tasit ho, ostří jakoby se samo vysunulo z kožené pochvy a odrazilo první chlapcův útok. Ten zůstal zírat na zvláštnost, jež se právě odehrála před jeho očima. Elvin toho využila, hoch však nebyl žádný začátečník a tak se probral včas. Dívka zjistila, že pokud má meč nějaké další magické schopnosti, neprojevily se. A tak po minutách tréninku zvítězil Strik. Ihned jí začal dávat miliony pokynů, něco jí vytýkal, jiné naopak chválil. Děvče naneštěstí nevnímalo jediné slovo, bylo zabráno do vlastních myšlenek, které se týkaly nedávno získaného meče. Proto se stalo, že neslyšela ani Strikův varovný hlas: „Co je to?“ Až na zacloumání za ramena se otočila. „Poslouchej!“ ukázal k východu z podzemí, pak však ruku zdvihl a mířil tak s ní na strop. Nebyl si jistý, odkud vlastně hlas – nebo možná hlasy – přichází. Nyní i Elvin zaslechla volání o pomoc, bylo to téměř neslyšitelné… jedno přesto věděla jistě. „Tetička…“ zašeptala. Se Strikem po boku spěchala do věže.
Profesor Kornhel náhle přerušil své vyprávění. „Nate? Vše v pořádku?“ položil profesor znepokojeně otázku. Johnatan seděl sice s otevřenýma očima, byly však zastřené a hodily by se lépe pod víčka ve spaní. Vtom se vše vrátilo do normálu. „V pořádku,“ zašeptal dobrodruh, vypadal ale zmateně a vysíleně. Byla to jen vteřina, viděl… co vlastně viděl? Nic. Na nic si nevzpomínal. Asi jen usnul, profesor se uklidnil a pokračoval: „V rychlosti vyběhli zpět do věže…“
…Elvin se neustále ohlížela na všechny strany, hledajíc Orima a hlavně Dolorias. Strik běžel vedle ní, v rukou meč, oproti své učednici vypadal téměř klidně, jako správný bojovník nedal navenek znát žádné emoce. Čím výš však stoupali, byl nervóznější. K ještě většímu tempu je popohnal opětovaný kněžčin hlas: „Orime! Elvin, zavolej…“ výkřik zanikl ve zvuku tisíckrát strašlivějším. Byl to řev, možná dračí, jenže mnohem hlubší i hlasitější. Zlověstnější. Konečně dorazili na samotný vršek věže. A otevřel se jim tak obraz stejně hrozivý, jako zvuk, který to stvoření vydávalo.
Z dálky se to mohlo podobat drakovi. Opravdu z velké dálky a ve tmě. Byl to spíš obrys obrovského draka, vyplněn temnotou, vířícím pískem a popelem. Strik nemusel chápat čarodějné umění, aby pochopil, že tato nestvůra je magickým výtvorem. Elvin vytáhla meč z pochvy, v tu chvíli se podivný drak sklonil nad Dolorias, ta měla ruce napřažené před sebe a cosi odříkávala, vedlejší účinek toho byl mírně stříbřitě zářící vzduch kolem jejího těla. Když se to, co mělo být nejspíš čenichem, setkalo s třpytící stříbrní, tvor ucukl a odtáhl se. Kněžka zvedla ruce nad hlavu… a pak na poslední chvíli zaváhala, zarazila se a spustila ruce zas zpět. Netvor se opatrně přiblížil, a když zjistil, že mu nic nestojí v cestě, popadl ženu do pařátů…
…Elvin i Strik se s napřaženými zbraněmi rozeběhli k Dolorias, Orim sice zůstal stát, nezůstal ovšem stranou. Jeho paže se pohybovaly v kouzelných křivkách a z úst čaroděje vycházela slova světlé magie. Kněžka se sama vyšvihla na hřbet napodobeniny draka a něco řekla, ve všeobecném hluku ale slova neměla šanci. Zvíře se vzneslo… Elvin doběhla na kraj věže ke své tetě a své opatrovnici. Chmátla volnou rukou po netvorovi, ruka jí projela skrz vzduch a v dlani jí zbylo pouze pár zrnek písku a popela. Na okraji cimbuří zavrávorala a před smrtícím pádem dolů jí zachránilo jen štěstí, jak se mohutný netvor ve vzduchu obrátil, čímž jí vzduch odrazil na opačnou stranu propasti. Svalila se na zem, opět znovu vyskočila na nohy a sledovala draka, jak třikrát oblétává pevnost, potom se stočil k poušti a odletěl.
Elvin v dlani nadále svírala pár zrnek únosce. Zírala na strašlivou siluetu, dokud jí nezmizela z očí. Pak promluvila, pronesla jedinou rozumnou věc, která jí v tuto chvíli napadala „Co se stalo?“ Ta otázka směřovala ke starému čaroději. Podle úsudku mladé bojovnice, on byl z nich tří jediný, kdo mohl něco alespoň tušit. „Nevím, co bych měl říci. S Dolorias jsme uslyšeli podivný křik a šli jsme se sem podívat. Šlo to po kněžce, nevím ale proč,“ mág zamyšleně pokrčil rameny. „Musíme ho pronásledovat!“ vykřikla Elvin. Pokud by mezi nimi byl člověk, který by se dokázal na věc dívat nezaujatě z nadhledu, rozumně by prosadil možnost připravit se, promyslet si vše a teprve potom vyrazit. Nikdo takový tam ovšem nebyl. Nikdo nedokázal uvažovat realisticky s vědomím, co riskuje. Proto se stalo, že ve zmatku opustili město s hlavou plnou starostí o Dolorias…
„Ještě něco,“ promluvil Strik se stále potemnělou tváří, vypovídající o zmatku v jeho mysli, „jak odjedeme. Nikdy toho tvora nemůžeme dohonit.“ Orim uvažoval nahlas: „Mohl bych vytvořit napodobeninu falešného draka. Obávám se ale, že to může klidně trvat několik týdnů.“ Strikovi došlo „To znamená, že někdo na tomto kouzlu pracoval tak dlouho?“ Mág přikývl „Ano, vypadá to tak. Kdybych na to býval myslel dříve… ale to je jedno,“ skončil. Mladou bojovnici to ovšem zaujalo „Cos chtěl povědět?“ Odpověděl „Nemusel bych vytvářet nové kouzlo, jen vyvolat kopii již existujícího, potřeboval bych ale na to část z kouzla. Stačil by vzorek toho zjevení. Nic podobného ale…“ Dívka s novou nadějí v hlase vykřikla, přerušujíc tak čaroděje: „Stačilo by to?“ rozevřela dlaň a ukázala pár zrnek písku smíchanou s popelem. Orim vytřeštil oči a zaradoval se.
Začal s kouzlem okamžitě, trvalo to pouze několik vteřin, což překvapilo zejména Elvin, jakožto už přeci jenom zběhlou v magickém umění. Před zraky tří společníků se zhmotnil obsidiánově černý tvor. Měl delší šíji než jeho originál, dá-li se něco takového říci o falešném drakovi. Až na to, vypadal totožně, snad ještě obsahoval víc černého ničeho než písku a podobného materiálu, z něhož se skládal původní. Elvin připadalo něco divného, něco nebylo docela tak, jak to být mělo. Byla však příliš rozrušená, a ačkoli se jí nelíbila představa sedět na ničem a vířícím písku, vyšvihla se a usedla za krk ebenového tvora. Orim jí napodobil, syn velitele stráží zaváhal na pouhý okamžik a z hrdosti se usadil za přáteli, aniž by položil otázku, jestli je možné, že se propadnou skrz v zcela nečekané chvíli. Sám si uvědomil, že tak to nebude. Jestli se to stane, nebo ne, očekávat to budu, dokud zas neucítím pevnou půdu pod nohama. Pomyslel si s nádechem ironie. Veškerá jízlivost ho přešla ihned, jak se tvor vznesl do výšky. Pevně se chytil ostnů kolem sebe a s malým uspokojením zjistil, že jsou pevné. Tvor se vznesl mezi oblaka a právě tehdy si Elvin uvědomila jednu věc. Ta bytost měla v sobě temnou stranu magie.
Moc dýmky
„Přece nyní neskončíte, Kornhele?!“ doprošoval se Johnatan. „Příteli, obávám se, že budu nucen,“ usmíval se a Roomstone si byl jist, že přestal úmyslně, aby svého posluchače napjal. Ale nic naplat, nemohl mu v odjezdu bránit a tak se s profesorem s hranou uražeností rozloučil. Pak s námahou usedl do křesla, bůhví z čeho byl unaven. Zavřel oči, něco se jemně dotýkalo jeho dlaně, uchopil to pevněji a uvědomil si, že je to Dračí dýmka, netušil, jak se k němu dostala, nepřemýšlel o tom. Usnul… a vidět jiný svět jinýma očima.
Kněžka právě neuvěřitelnou rychlostí plachtila nad pouští na hřbetě písku, neboť se již přesvědčila, že tvor není ničím víc. Původně se pokoušela zjistit, kdo pro ni čarovné monstrum poslal a proč, jediné oč nyní usilovala, bylo ovšem udržet se na tom, co s trochou představivosti mohlo být sedlo. Na přemýšlení nezbyl čas. Pak se zděšením zjistila, že vzduch pod ní se stává obyčejným a písek se rozpadá. Stvoření přestalo mávat křídly a s hlasitým úderem ztěžka dopadlo na písčité území, kde se písek země i tvora smíchali a nejevili již ani náznak života. „Jsi v pořádku?“ ten hlas zněl přátelsky, Dolorias se přesto zachvěla, když si uvědomila, jak zní nadpřirozeně, a že přichází ze všech stran – jen ne z té, kde se rýsovala rozmazaná postava. Kněžce se točila hlava. Pokusila se nadzvednout. Též se pokoušela vzpamatovat, místo toho se svalila zpět na zem a ztratila vědomí.
Probrala se za hodinu, tak odhadovala čas podle slunce. Ležela na zádech a pozorovala ho. Rudé a velké bdělo nad Orberisem… Bolest hlavy ustoupila, nezmizela ale úplně. Žena se pomalu zvedla, přitom si uvědomila, jak měkká a pohodlná se zdála půda být. Bylo ale jisté, že je stále na tom místě, kde dopadla. Nabízely se dvě možnosti. Buď automaticky použila magii i v bezvědomí, nebo – a to bylo pravděpodobnější – to zařídil člověk, kterého těsně předtím, než omdlela, slyšela promluvit. Se sklopenou hlavou přejížděla své okolí. Spatřila kopyta. Hned si uvědomila, že to není jezdecký kůň. Z tvora vyzařovala magie. A kopyta byla čistě ze stříbra. Nebyl to člověk… Vzhlédla, přemáhajíc znovu se ozývající bolest. Spatřila legendárního tvora. Oře černého jako noc s hustou hřívou, stříbrnýma očima bez zorniček – ne, zlaté kroužky byly přehlédnutelné, byly ale tam. Dolorias si všimla také lvího ocasu. Zvedla oči k hlavě tvora a zalapala po dechu, přestože to mohla čekat. Z čela koně téměř dvakrát většího než bylo obvyklé, vyrůstal dlouhý, stříbrný roh. Jednorožec. „Co…“ na víc se kněžka nezmohla. Zvíře promluvilo, nehýbalo přitom nijak tlamou, hlas se ozýval ze všech stran, jen zase ne z té, kde tvor stál.
>Kněžko, není čas na řeči. Něco bys však vědět měla. Murdon mě poslal, abych vás ochránil. Jste mimo cestu, sama byste přežila pár minut – se štěstím. Byl to omyl. Pracovali jsme na tom kouzlu mnoho měsíců. Jenže věci začali brát rychlý spád. Museli jsme dokončit „draka“ narychlo.
Žena pochopila „Takže to Murdon poslal pro mne ten výtvor magie?“ Čarovný oř sklonil hlavu a přikývl tak. Ano i ne. Měl přinést Elvin, není čas na tak dlouhou a obtížnou cestu. Nyní nám však nejspíš nezbyde nic jiného. Hlupák, ale co byste mohla čekat od hromady písku, že? Muselo se to stát tak: když neviděl Elvin, vzal vás, neboť o vás se samozřejmě musel Murdon zmínit v souvislosti s vaší svěřenkyní. Jakmile jsme si uvědomili ten omyl, poslal mě sem a kouzlo zrušil.<>Nasedni, musíme si pospíšit!<>Zůstaň… Ach ne, copak jsi to nepochopila? Dokud budeš se mnou, mohu tě ochránit, nikdo tě nevycítí. Ale jakmile se mě přestaneš dotýkat, najdou tě!<
Nerozuměla „Kdo?” V blízkém okolí se ozval šramot. Na položenou otázku odpověděl obludný tvor. Lezlo to po čtyřech krátkých tlapách, zakončených velice dlouhými drápy, což mu ovšem stěžovalo chůzi. Klopýtal směrem k nim, byl holý, bez srsti. Velký jako lev, vypadal ale mnohem méně ušlechtile. Ze zad bestie vyrůstaly dva pahýly, zřejmě křídla, na nichž se létat zřejmě nemohlo. Zvíře nepravidelně pohybovalo zakrslými křídly, pokoušeje se vzlétnout. Takže napůl ke kněžce klopýtal a částečně chvílemi vznášel a dopadal na zem, kde ztrácel rovnováhu. Dolorias to přišlo téměř komické. Podivný vzhled sice mírně kompenzovaly zuby stejně dlouhé jako Elvinin Vlčí meč, přesto si byla žena jistá, že ho zvládne jediným kouzlem. Na pomoc přivolala oheň, utvořila ho do podoby koule a poslala jí k netvorovi. Neuhnul, magický žár ho obklopil a najednou začal mizet – jakoby se vsákal do nestvůry. Když zmizel úplně, tvor opět zamířil k nim, tentokrát mnohem jistějším krokem.
Tmavý hřebec po jejím boku zahrabal stříbrným kopytem: „Toho jsem se obával, živí se magií.“ Hlas vyšel z jeho úst, poprvé co byl s kněžkou. Dolorias se zmateně i vylekaně zároveň ohlédla ke svému společníkovi. Zvíře se slabě usmálo, ne běžně lidsky, nicméně to bylo nepřehlédnutelné. „Bude lepší, pokud na sebe nebudeme zbytečně přivolávat pozornost použitím magie.“ Dolorias to stačilo. Ohlédla se po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Mimo kládu ležící o kus dál zahlédla rudé oči v dálce. Řekla to jednorožci, první protivník mezitím kroužil kolem nich, neodvážil se ale zaútočit na magického tvora. Zpoza stínem zahalené dálce se začaly vynořovat obrysy… První, druhý, třetí… Dolorias napočítala celkem dvanáct nově příchozích. „Neměli bychom utéct?“ jiné řešení neviděla. Vraník ale zavrtěl hlavou, vzepjal se, hříva mu přitom zavlála, za jiných okolností by to byl úchvatný pohled, teď měla však kněžka jiné starosti. „Na to už je pozdě, pronásledovali by nás.“ Pro Dolorias to bylo něco jako: Sbohem. Obklopily je stíny vznášejících se netvorů i rudé plamínky tvořící hranice jejich území, za které je nebezpečno se vydávat. Byli v pasti a nezbylo jim nic, než se probít. První příliš odvážný nepřítel klesl k zemi a vrhl se na jednorožce. Ten sklonil hlavu a v letu obludného protivníka probodl skrz na skrz. Ze země se dva netvoři vrhli ke kněžce, rychlejšího zadupala stříbrná kopyta, na dalšího stačila přivolat kládu, kterou předtím spatřila. Dopadla na hřbet nestvůry a křupnutí potvrdilo zlomená žebra, možná i páteř. Zbylo devět protivníků, ti byli ovšem značně chytřejší. Útočili najednou a do zad. I nadmíru mocnému jednorožci bylo jasné, že pokud je nepotká zázrak, nevyváznou. Jedny čelisti se dostaly dost blízko, aby mohly stisknout koňskou zadní nohu. Celý netvor byl za to potrestán skoro okamžitou smrtí. Z rány ovšem prýštila krev a jednorožec slábl. I Dolorias na tom nebyla nejlépe, pomocí magie zvedala kládu a smetávala protivníky, byla to ale jediná zbraň. „Nemohli bychom se přemístit?“ zauvažovala se zbytky naděje. „Kouzlo by zrušilo přítomnost těchto,“ rohem těsně minul jednoho z netvorů, i to mu ale způsobilo obrovské bolesti. Zjevně bez příčiny se snesl k zemi a kroutil se v křečích. „Jak…?“
„To moc mého rohu,“ vysvětlil ebenový oř. „A kdybychom se pokusili přenést, přišli bychom zbytečně o sílu a stal by se z nás lehký cíl.“ Na pokraji paniky vykřikla žena, úplně zapomínajíc na kládu, nechala ji spadnout na zem „Ale co budeme dělat! Musí přece existovat způsob jak s nimi bojovat!“ Než mohl odpovědět, skočil ze tmy další tvor, kněžka rychle hledala, kam nechala upadnout svou zbraň. Tvor jí srazil k zemi a poškrábal jí, naštěstí zareagoval jednorožec. Odkopl příšerné stvoření, toho využili další dva a zaútočili na hřbet a bok. Černý hřebec se znovu vzepjal, tentokrát nepůsobil majestátně, když ržál bolestí. Dolorias se sbírala z písčité země, z čela jí sklouzl diadém s drahokamem uprostřed. Nerada by ho ztratila, přesto ho nehledala a rozeběhla se na pomoc koni, přestože neměla ponětí, jak mu pomoci. Přímo před ní se však vynořila vlčí hlava, žena vyděšeně uskočila, hlavu jí naplnila vzpomínka na Karthaka. Sice poznala rozdíl mezi tímto šedým urostlým vlkem a strašlivým popisem mrtvého černokněžníka, té myšlence se stejně neubránila. „Co tu pohledáváte?“ to promluvil vlk. „A proč jste sebou přivedli odpadlé?“
„Koho?“ co rozumnějšího by mohla povědět? „Vlky, kteří přestali být vlky přece! Tvory, které změnila magie! Ti, kteří s vámi bojují!“ Konečně pochopila „Ne-nepřivedli jsme je, napadli nás,“ koktala. „Odejdete, až budou poraženi?“ nezvyklá otázka. „Nebudeme moci odejít, jestli budeme mrtví!“ Vlk se přiblížil až moc na kněžčin vkus „Tak odejdete??!“ Vypadal silně i hrozivě, ale vlastně ne ani zle. Dolorias však stačilo to silně i hrozivě. „A-no, ano,“ dostala ze sebe. „Už se tu nikdy neukazujte,“ to bylo poslední, co jí řekl.
Černý drak temné magie se pomalu začal snášet k zemi. Elvin se zeptala „Proč zastavujeme?“ Orim odpověděl klidně „Déle bych draka neudržel, mohli bychom také někde propadnout skrz, nemám už moc síly. Musím si odpočinout. Navíc by tu někde měl žít obchodník, jestliže se nemýlím. Potřebujeme nakoupit zásoby…“ Dívka čaroděje přerušila bez známky úcty „Potřebujeme najít Dolorias!“ Strik mlčel, byl rád, že je znovu pevně na zemi. „Elvin, „začal čaroděj, „vím, jaký máš strach, ale…“ Rozhodla se předložit svůj největší trumf a zároveň to, čemu rozuměla nejméně „Temná magie, použil jsi temnou magii.“ Kupodivu to nijak mága nezasáhlo „Ne, jen část temné a část světlé. Ale rád vidím, co umíš. Čím víc budeš rozumět magii, tím máš větší šanci na úspěch toho, co tě může čekat.“
„Použil jsi temnou magii…“ opakovala, „…to dělají jen…“ odmlčela se. Orim dořekl „Zlí, černokněžníci?“ zasmál se. „Užíval jsem dříve temnou stránku moci, nakonec jsem se dal na světlou a své rozhodnutí neměním, má milá. Použil jsem jen část, jinak bych nikdy kouzlo nevytvořil tak rychle a tak mocné. To je věc, kterou mnozí čarodějové nechápou. Lpí pouze na jedné stránce. Nejmocnější je průměr, kompromis mezi temnou a světlou.“ Elvin tomu nevěřila, koneckonců Dolorias ničemu takovému také. Rozhodla se to však prozatím být, přeci jenom, udělal to jen kvůli Dolorias. „Zítra vyrazíme najít toho obchodníka, pak najdeme kněžku,“ promluvil Strik, narušil tak ticho a vše se nakonec vrátilo do starých kolejí. Zapomněli na potyčku a rozdělali tábor.
To, co se jednorožci s Dolorias přihodila potom, bylo neuvěřitelné, byl to zázrak. Ze tmy se vynořovali další obrysy, mohutní vlci, nejméně třicet šelem se přidalo do boje. Jen co je zahlédli, dali se netvoři na ústup a zanedlouho na zběsilý úprk. Vlci je pronásledovali a hubili. Zůstala jediná šedá šelma. Přistoupila ke kněžce „Dodrž své slovo a neukazuj se tu již. Ty,“ pohlédl na jednorožce, „vím, že patříš k Murdonovi. Smíš se k němu vrátit, pak však nevstupuj na naše loviště.“ Magický kůň měl dost rozumu, aby přikývl. Spíš z vděčnosti nežli ze strachu byl ochoten slovo dodržet. A to bylo vážně vše, co vlk pronesl, otočila se a odběhl za svými bratry. Dolorias sebrala ze země čelenku s diamantem, nasedla na hřbet vraníka a zamířila zpět ke svým přátelům. „Odvezu tě na cestu, pak se vrátím. Musíte se co nejrychleji dostat k Murdonovi. Hlavně Elvin. Myslím, že je najdeš u obchodníka. Je to jen kousek… tak jsme tu,“ byla to krátká cesta i tak byla ale kněžka unavená, přesto než sklouzla ze hřbetu nádherného tvora, zeptala se, zda je to tentokrát bezpečné. Hřebec přikývl a s posledním vzepnutím na rozloučenou odcválal. Kněžka osaměla, doufala však, že ne na dlouho. S pomocí jednoduchého kouzla určila směr a vydala se hledat přátelé.
Žádné komentáře:
Okomentovat