Tuto část napsala pro Orberis Zarka
V tu chvíli si Orim naposledy zabafal z dýmky a uklidil jí kamsi do záhybů pláště. Iluze zmizela a Roomstone otevřel oči. Okamžik tiše vyčkával, aniž by se odvážil zhluboka nadechnout. Pohlédl na ručičku svých hodinek. Při tom pohybu mu z klína sklouzla dýmka a se slabým ťuknutím dopadla na zem. Bylo krátce po půlnoci. Ačkoli to byla doba poněkud nevhodná pro pohovoření s přáteli, byť přívětivými, Johnatan tak učinil. Roztřesený, leč s dlaněmi zpocenými, pozvedl sluchátko telefonu. Třásl se, třebaže v pokoji nebyl chlad. V duchu si stále opakoval „Sen. Jen sen.“ Nepochybně existovalo jedno přijatelné objasnění. Jednoduše si to celé vybájil, jak moc dychtit po dobrodružném světě nazývaném Orberis, jehož hrdiny si již stačil velmi oblíbit. Cosi však v muži vzbuzovalo posvátnou bázeň avšak též touhu po nebezpečí. A v podvědomí věděl co. Tu myšlenku zaháněl a bál se jí. Bál se pomyslet na Dračí dýmku a obával se sáhnout do ztěžklé kapsy, kde tušit její slabý – téměř něžný - dotek.
„Prosím, profesore, přijeďte,“ odpovědí mu bylo zívnutí a několik slov postrádajících smysl. „Johnatane… Uvědomujete si… koliií…“ znovu dlouze zívl, „kolik je… hodin?“
„Ujišťuji vás, že si jsem vědom této nepatřičné doby, je to ale opravdu vážné,“
Nejspíš Henryho nepřesvědčila řečená slova, nýbrž vážnost hlasu. „Dobrá, přijedu tedy,“ neboť z tónu svého přítele vyčetl strach, vydal se na cestu ihned, přestože to bylo nadmíru nepohodlné.
Roomstone vypravovat, co viděl a při každém následujícím slově se profesorovi víc a víc ztrácel úsměv z tváře. Nato dal svému příteli jedinou radu: „Schovej jí, Johnatane. Schovej Dračí dýmku. Zamkni jí a nepřibližuj se k ní. Promyslím si to a zítra přijedu.“
Společně dýmku pečlivě uschovali a uzamkli. Karthel odjel a Johnatan Roomstone osaměl jen se zvláštním dojmem - jenž se dal přirovnat předtuše - a slabým světlem lampy. A tak s jen velice málo nespornou domněnkou, že se konečně skvěle vyspí, ulehl…
…A hned zase vyskočil, to když jeho zrak spočinul na Dračí dýmce, ležící na podlaze jen pouhých několik kroků od něj. Strach náhle vystřídala podivná touha. Lačně se vrhl kupředu a než si uvědomil, co vlastně dělá, svíral jí v dlaních. Fascinovaně si dýmku prohlížel, jakoby jí viděl poprvé. Ty úžasné vzory… nádherná ruční práce… překrásný výtvor… Úžas, ohromení, radost, uspokojení, odvaha, dychtivost po Dračí dýmce, po nebezpečí: vnímal snad všechny emoce, jaké kdy kdo cítil. Jen strach ne. Obavy, děs, bázeň ani hrůzu. Prahl po ní celé své bytí a nyní jí má… A pak další pocity. Šeptal s očima stočenýma do jiného světa, možná i do jiného času: „Užíval jsem dříve temnou stránku moci…“ nové vzpomínky, „nakonec jsem se dal na světlou…“ ale ne vlastní, „a své rozhodnutí neměním…“ patřily někomu jinému.
Když se toho rána dostavil profesor a uviděl pootevřené dveře, pomyslel si, že je očekáván: „Mám nové zprávy Johnatane! Jde o Drač…“ zarazil se, hledě na podlahu a – to mnohem vážnější – bezvědomé tělo svého přítele.
Pro Dolorias nebylo nijak těžké vypátrat své společníky, dokázala snadno zjistit, na kterém místě se nacházejí, aniž by se příliš unavila. Jedinou větší nepříjemností bylo, že musela putovat i v noci. Přestože měla stále svou moc a tudíž jí nedělalo sebemenší potíže opatřit si umělé světlo, věděla, jak je nebezpečné potulovat se sama v době, kdy na lov vycházejí noční tvorové, a to dokonce i na cestě a pro kněžku ovládající magické schopnosti. Neměla tedy odvahu uložit se k spánku, obávajíc se rána, kdy by sice měl nějaký netvor plné břicho, zato by se ovšem Dolorias již neprobudila. Celou noc probděla a putovala obezřetným, ačkoli ne pomalým krokem. Přibližovala se k Elvin a přátelům. Nejspíš kněžce bdělost zachránila život, za východu slunce byla však naprosto vyčerpaná a chtíc nechtíc musela si odpočinout. Na kraji cesty si sedla a přikázala si, že pouze na pár minut a v žádném případě neusne. Jenže někdy zvítězí instinkty – třebaže primitivní jako hlad, žízeň… únava – nad zdravým rozumem. Proto, když slunce vystoupilo vysoko na oblohu a za pár hodin začalo sestupovat k západu, Dolorias ležela na cestě stočená do polohy dosti podobné, jako když kočka leží v klubíčku, a spokojeně spala s naivními sny o konci této pouti, jež ale teprve začínala. Usmála se a vzdychla, jako když kočka zapřede. Pod neúprosným ostrým a žhavým sluncem spala dál a nepovšimnula si, že kočičí předení se vskutku ozývalo…
Bylo ticho… kameny i písek na cestě byly rozpálené… bosou nohu by popálil… a přesto tu čtyři chodidla po špičkách našlapovala. Světle hnědý hřbet, kterému všechny čtyři tlapy patřily, se protáhl a z ozubené tlamy se ozvalo slabé uspokojené zavrčení. Šelma zapředla a okamžik pozorně sledovala ženu ležící poblíž. Pak se ladnými krátkými kroky začala vzdalovat, v bezpečné vzdálenosti se kočkovitá šelma zastavila a hlasitě zařvala. Hříva kolem hlavy jí poletovala v jakémsi neznámém tanci.
A Dolorias to vytrhlo ze snů, uvědomila si, jak dlouhou dobu prospala. Zděšeně se rozhlížela se po původci řevu, jenže lev – byl-li to vůbec lev – již splnil svůj úkol a odešel podat o tom zprávu svému lidskému a jednorožčímu příteli…
Dolorias se poučila a moudře se rozhodla a také dodržela, že se už nezastaví. Avšak ještě než pokračovala, sebrala z cesty chumáč písčité, světle hnědé srsti. Zastrčivši si ho do váčku u šatů, vydala se na další část své pouti, přemýšlejíc o původu tvora, jenž tu o něj přišel…
Elvin, Strik i Orim seděli u ohně se zasmušilci výrazy, dumajíce nad osudem kněžky. Nevzdali se, pouze netušili, kam jít hledat. Tábor rozdělali v domovině obchodníka a nebyli tu sami. Přenocovat zde se rozhodl i neznámý lovec, potulný trubadúr, několik obyčejných lidí a tajemná postava vzbuzující v lidech dojem čaroděje, zatímco v Orimovi i Elvin spíš podvodníka, jaký se pouze za mága vydává.
Později zčistajasna zaslechli výkřiky, kolem proběhl lovec svíraje v rukou napnutý luk „Pojďte!“ hlásal na všechny kolem. „Kdesi tu je ohromná šelma!“ Jeho mluvu potvrdilo zvířecí zařvání. Trubadůr rozehrál svůj nástroj, jenž začal okamžitě vyluzovat překrásné tóny, zatímco obyčejní lidé začali zmateně pobíhat sem a tam, křičet a stále mumlat cosi o velkém zabijáckém netvorovi, kterého na ně seslali rozhněvaní bohové. „Prahne po naší krvi!“ volal jeden.
Druhý vykřikoval: „Není nám pomoci! Nic nás nezachrání“
A další hlasy plné prostého děsu: „Bohové se k nám obrátili zády!“
„Naše duše budou navěky bloudit světem, nikdy nám nebude odpuštěno!“
„Lidský svět je u konce!“
Elvin zděšeně pozorovala dění kolem, její strach však neměl původce v neznámém tvorovi, nýbrž v chaosu způsobeném pošetilými vyděšenými lidmi. Pohlédla na Orima a Strika: „Co si o tom myslíte?“ Čaroděj se zasmál: „Myslím, že mnoho lidí se vyžívá v nepořádku, zmatku a hrůze.“
„Pověrčivost,“ souhlasil Strik.
V ten moment se znenadání doprostřed tábořiště vrhl velkolepý lev, lidé padli obličeji k zemi a mumlali odlišné modlitby. Jen jediný sebral dost odvahy k úprku. Strik se ohlížel: „Ten čaroděj tu není, nejspíš chce zakročit odněkud…“ Dívka se usmála: „Nejspíš už je na míle daleko a uhání odsud, nebyl to pravý čaroděj.“ Orim přitakal: „Ano. Ale já jsem,“ s těmi slovy natáhl ruku před sebe s dlaní vzhůru a pravil jediné kratičké slovo. Kolem šelmy se vztyčily modře pulsující hradby. Zdálo se, že svůj úkol plní skvostně a zvířeti zabrání projít. Ještě před chvílí modlící se lidé přiběhli a počali se klanět Orimovi a nazývat ho bohem v podobě člověka. Čaroděj je od sebe nediplomaticky odháněl, jako otravné mouchy. Strik s Elvin se smali… Ne však na dlouho. To když se uvězněné zvíře otočilo a v klidu prošlo magickou stěnou, potřásajíc hlavou jako by chtělo hněvivě říci: hlupáci! Pak se lev jistými kroky přiblížil a ihned opět vzdálil. Ještě jednou se otočil a rázem byl pryč. Lovec znovu proběhl s jen nepatrnou zastávkou u Orima aby mohl požádat o pomoc. Čaroděj souhlasil.
Zatímco vycvičený stopař a lovec se neslyšně kradl s nastraženýma ušima, Orimovi v tom všem posloužila kouzla. Zvolili jiné cesty, byl to však právě čaroděj, kdo spatřil lva. Netoužil po jeho smrti… a zvlášť ne po tom, co unikl z velmi mocného kouzelného vězení. V tom zvířeti musela být nějaká – jistě silná – magie a Orim toužil zjistit jaká, hlavně proto souhlasil pomoci lovci.
Tvora pronásledoval již přes dvacet minut, stále se nedokázal přiblížit víc, jak na dohled. Vždy, když zrychlil krok, zrychlil i lev. A pokaždé jakmile čaroděj zpomalil, učinil podobně i pískově zbarvený tvor. Čím dál víc se to jevilo, jakoby málem Orima vedl… A on brzy pochopil proč. Lev pojednou zmizel, a poté co se čaroděj rozhlédl kolem, spatřil v blízkosti potůček. Vydal se blíž, domnívaje se, že by tam lev mohl pít. A opravdu spatřil siluetu rýsující se proti nelítostnému slunci, jak se sklání nad potůčkem. Obrys však nepatřil tvorovi, kterého pronásledoval. Byl lidský. „Dolorias!“ vykřikl a rozběhl se blíž, přičemž zapomněl na kněžčiny dovednosti a odrazil se od neviditelné ochranné stěny mající za úkol nikoho nevpustit. Žena se otočila a ve stejném okamžiku, co nechala stěnu zmizet, vykřikla „Ach! Orime! Konečně!“
V tu chvíli si Orim naposledy zabafal z dýmky a uklidil jí kamsi do záhybů pláště. Iluze zmizela a Roomstone otevřel oči. Okamžik tiše vyčkával, aniž by se odvážil zhluboka nadechnout. Pohlédl na ručičku svých hodinek. Při tom pohybu mu z klína sklouzla dýmka a se slabým ťuknutím dopadla na zem. Bylo krátce po půlnoci. Ačkoli to byla doba poněkud nevhodná pro pohovoření s přáteli, byť přívětivými, Johnatan tak učinil. Roztřesený, leč s dlaněmi zpocenými, pozvedl sluchátko telefonu. Třásl se, třebaže v pokoji nebyl chlad. V duchu si stále opakoval „Sen. Jen sen.“ Nepochybně existovalo jedno přijatelné objasnění. Jednoduše si to celé vybájil, jak moc dychtit po dobrodružném světě nazývaném Orberis, jehož hrdiny si již stačil velmi oblíbit. Cosi však v muži vzbuzovalo posvátnou bázeň avšak též touhu po nebezpečí. A v podvědomí věděl co. Tu myšlenku zaháněl a bál se jí. Bál se pomyslet na Dračí dýmku a obával se sáhnout do ztěžklé kapsy, kde tušit její slabý – téměř něžný - dotek.
„Prosím, profesore, přijeďte,“ odpovědí mu bylo zívnutí a několik slov postrádajících smysl. „Johnatane… Uvědomujete si… koliií…“ znovu dlouze zívl, „kolik je… hodin?“
„Ujišťuji vás, že si jsem vědom této nepatřičné doby, je to ale opravdu vážné,“
Nejspíš Henryho nepřesvědčila řečená slova, nýbrž vážnost hlasu. „Dobrá, přijedu tedy,“ neboť z tónu svého přítele vyčetl strach, vydal se na cestu ihned, přestože to bylo nadmíru nepohodlné.
Roomstone vypravovat, co viděl a při každém následujícím slově se profesorovi víc a víc ztrácel úsměv z tváře. Nato dal svému příteli jedinou radu: „Schovej jí, Johnatane. Schovej Dračí dýmku. Zamkni jí a nepřibližuj se k ní. Promyslím si to a zítra přijedu.“
Společně dýmku pečlivě uschovali a uzamkli. Karthel odjel a Johnatan Roomstone osaměl jen se zvláštním dojmem - jenž se dal přirovnat předtuše - a slabým světlem lampy. A tak s jen velice málo nespornou domněnkou, že se konečně skvěle vyspí, ulehl…
…A hned zase vyskočil, to když jeho zrak spočinul na Dračí dýmce, ležící na podlaze jen pouhých několik kroků od něj. Strach náhle vystřídala podivná touha. Lačně se vrhl kupředu a než si uvědomil, co vlastně dělá, svíral jí v dlaních. Fascinovaně si dýmku prohlížel, jakoby jí viděl poprvé. Ty úžasné vzory… nádherná ruční práce… překrásný výtvor… Úžas, ohromení, radost, uspokojení, odvaha, dychtivost po Dračí dýmce, po nebezpečí: vnímal snad všechny emoce, jaké kdy kdo cítil. Jen strach ne. Obavy, děs, bázeň ani hrůzu. Prahl po ní celé své bytí a nyní jí má… A pak další pocity. Šeptal s očima stočenýma do jiného světa, možná i do jiného času: „Užíval jsem dříve temnou stránku moci…“ nové vzpomínky, „nakonec jsem se dal na světlou…“ ale ne vlastní, „a své rozhodnutí neměním…“ patřily někomu jinému.
Když se toho rána dostavil profesor a uviděl pootevřené dveře, pomyslel si, že je očekáván: „Mám nové zprávy Johnatane! Jde o Drač…“ zarazil se, hledě na podlahu a – to mnohem vážnější – bezvědomé tělo svého přítele.
Pro Dolorias nebylo nijak těžké vypátrat své společníky, dokázala snadno zjistit, na kterém místě se nacházejí, aniž by se příliš unavila. Jedinou větší nepříjemností bylo, že musela putovat i v noci. Přestože měla stále svou moc a tudíž jí nedělalo sebemenší potíže opatřit si umělé světlo, věděla, jak je nebezpečné potulovat se sama v době, kdy na lov vycházejí noční tvorové, a to dokonce i na cestě a pro kněžku ovládající magické schopnosti. Neměla tedy odvahu uložit se k spánku, obávajíc se rána, kdy by sice měl nějaký netvor plné břicho, zato by se ovšem Dolorias již neprobudila. Celou noc probděla a putovala obezřetným, ačkoli ne pomalým krokem. Přibližovala se k Elvin a přátelům. Nejspíš kněžce bdělost zachránila život, za východu slunce byla však naprosto vyčerpaná a chtíc nechtíc musela si odpočinout. Na kraji cesty si sedla a přikázala si, že pouze na pár minut a v žádném případě neusne. Jenže někdy zvítězí instinkty – třebaže primitivní jako hlad, žízeň… únava – nad zdravým rozumem. Proto, když slunce vystoupilo vysoko na oblohu a za pár hodin začalo sestupovat k západu, Dolorias ležela na cestě stočená do polohy dosti podobné, jako když kočka leží v klubíčku, a spokojeně spala s naivními sny o konci této pouti, jež ale teprve začínala. Usmála se a vzdychla, jako když kočka zapřede. Pod neúprosným ostrým a žhavým sluncem spala dál a nepovšimnula si, že kočičí předení se vskutku ozývalo…
Bylo ticho… kameny i písek na cestě byly rozpálené… bosou nohu by popálil… a přesto tu čtyři chodidla po špičkách našlapovala. Světle hnědý hřbet, kterému všechny čtyři tlapy patřily, se protáhl a z ozubené tlamy se ozvalo slabé uspokojené zavrčení. Šelma zapředla a okamžik pozorně sledovala ženu ležící poblíž. Pak se ladnými krátkými kroky začala vzdalovat, v bezpečné vzdálenosti se kočkovitá šelma zastavila a hlasitě zařvala. Hříva kolem hlavy jí poletovala v jakémsi neznámém tanci.
A Dolorias to vytrhlo ze snů, uvědomila si, jak dlouhou dobu prospala. Zděšeně se rozhlížela se po původci řevu, jenže lev – byl-li to vůbec lev – již splnil svůj úkol a odešel podat o tom zprávu svému lidskému a jednorožčímu příteli…
Dolorias se poučila a moudře se rozhodla a také dodržela, že se už nezastaví. Avšak ještě než pokračovala, sebrala z cesty chumáč písčité, světle hnědé srsti. Zastrčivši si ho do váčku u šatů, vydala se na další část své pouti, přemýšlejíc o původu tvora, jenž tu o něj přišel…
Elvin, Strik i Orim seděli u ohně se zasmušilci výrazy, dumajíce nad osudem kněžky. Nevzdali se, pouze netušili, kam jít hledat. Tábor rozdělali v domovině obchodníka a nebyli tu sami. Přenocovat zde se rozhodl i neznámý lovec, potulný trubadúr, několik obyčejných lidí a tajemná postava vzbuzující v lidech dojem čaroděje, zatímco v Orimovi i Elvin spíš podvodníka, jaký se pouze za mága vydává.
Později zčistajasna zaslechli výkřiky, kolem proběhl lovec svíraje v rukou napnutý luk „Pojďte!“ hlásal na všechny kolem. „Kdesi tu je ohromná šelma!“ Jeho mluvu potvrdilo zvířecí zařvání. Trubadůr rozehrál svůj nástroj, jenž začal okamžitě vyluzovat překrásné tóny, zatímco obyčejní lidé začali zmateně pobíhat sem a tam, křičet a stále mumlat cosi o velkém zabijáckém netvorovi, kterého na ně seslali rozhněvaní bohové. „Prahne po naší krvi!“ volal jeden.
Druhý vykřikoval: „Není nám pomoci! Nic nás nezachrání“
A další hlasy plné prostého děsu: „Bohové se k nám obrátili zády!“
„Naše duše budou navěky bloudit světem, nikdy nám nebude odpuštěno!“
„Lidský svět je u konce!“
Elvin zděšeně pozorovala dění kolem, její strach však neměl původce v neznámém tvorovi, nýbrž v chaosu způsobeném pošetilými vyděšenými lidmi. Pohlédla na Orima a Strika: „Co si o tom myslíte?“ Čaroděj se zasmál: „Myslím, že mnoho lidí se vyžívá v nepořádku, zmatku a hrůze.“
„Pověrčivost,“ souhlasil Strik.
V ten moment se znenadání doprostřed tábořiště vrhl velkolepý lev, lidé padli obličeji k zemi a mumlali odlišné modlitby. Jen jediný sebral dost odvahy k úprku. Strik se ohlížel: „Ten čaroděj tu není, nejspíš chce zakročit odněkud…“ Dívka se usmála: „Nejspíš už je na míle daleko a uhání odsud, nebyl to pravý čaroděj.“ Orim přitakal: „Ano. Ale já jsem,“ s těmi slovy natáhl ruku před sebe s dlaní vzhůru a pravil jediné kratičké slovo. Kolem šelmy se vztyčily modře pulsující hradby. Zdálo se, že svůj úkol plní skvostně a zvířeti zabrání projít. Ještě před chvílí modlící se lidé přiběhli a počali se klanět Orimovi a nazývat ho bohem v podobě člověka. Čaroděj je od sebe nediplomaticky odháněl, jako otravné mouchy. Strik s Elvin se smali… Ne však na dlouho. To když se uvězněné zvíře otočilo a v klidu prošlo magickou stěnou, potřásajíc hlavou jako by chtělo hněvivě říci: hlupáci! Pak se lev jistými kroky přiblížil a ihned opět vzdálil. Ještě jednou se otočil a rázem byl pryč. Lovec znovu proběhl s jen nepatrnou zastávkou u Orima aby mohl požádat o pomoc. Čaroděj souhlasil.
Zatímco vycvičený stopař a lovec se neslyšně kradl s nastraženýma ušima, Orimovi v tom všem posloužila kouzla. Zvolili jiné cesty, byl to však právě čaroděj, kdo spatřil lva. Netoužil po jeho smrti… a zvlášť ne po tom, co unikl z velmi mocného kouzelného vězení. V tom zvířeti musela být nějaká – jistě silná – magie a Orim toužil zjistit jaká, hlavně proto souhlasil pomoci lovci.
Tvora pronásledoval již přes dvacet minut, stále se nedokázal přiblížit víc, jak na dohled. Vždy, když zrychlil krok, zrychlil i lev. A pokaždé jakmile čaroděj zpomalil, učinil podobně i pískově zbarvený tvor. Čím dál víc se to jevilo, jakoby málem Orima vedl… A on brzy pochopil proč. Lev pojednou zmizel, a poté co se čaroděj rozhlédl kolem, spatřil v blízkosti potůček. Vydal se blíž, domnívaje se, že by tam lev mohl pít. A opravdu spatřil siluetu rýsující se proti nelítostnému slunci, jak se sklání nad potůčkem. Obrys však nepatřil tvorovi, kterého pronásledoval. Byl lidský. „Dolorias!“ vykřikl a rozběhl se blíž, přičemž zapomněl na kněžčiny dovednosti a odrazil se od neviditelné ochranné stěny mající za úkol nikoho nevpustit. Žena se otočila a ve stejném okamžiku, co nechala stěnu zmizet, vykřikla „Ach! Orime! Konečně!“
