Vítej poutníku!

Zastav se chvíli a poslechni příběhy časů dávno minulých, ve kterých ožívá magie a hrdinské činy bojovníků. Nech se vést fantazií vypravěčů a ponoř se do atmosféry dávnověku.
Zobrazují se příspěvky se štítkemFernovy povídky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFernovy povídky. Zobrazit všechny příspěvky

8. 6. 2008

Taurovo kladivo - první část

Té noci se mladému Yanovi špatně usínalo. Převaloval se ze strany na stranu a hlavou se mu pořád honily myšlenky o zakázce, kterou získal jeho otec. Oba byli kováři i když Yan byl zatím jen tovariš tohoto řemesla, dokázal vykovat opravdu vzácné kousky. není divu, že k nim jezdili zákazníci z dalekého okolí a zvěst o jejich zručnosti se nesla krajem jako lavina.

Předešlého dne k nim přišel rytíř, který si zadal k výrobě kompletní zbroj. Hovořil o daleké výpravě a o tom, že taková bitva, která jej čeká tu za našich dob ještě nebyla. Proto si objednal zbroj zcela speciální. Něco takového ještě nevyráběli! Zbroj s magickými vlastnostmi.
Když si snad po sté kladl otázku, jak takovou zbroj vyrobí, uslyšel za oknem nějaký rozruch. Vstal a šel se podívat ven. Byla chladná jasná noc a cestu před domem osvětloval měsíc. Když scházel po schodech dolů zaslechl rozčilené hlasy.

"Ty hlupáku, to jsi mi nemohl říct o tom drakovi ? To je pořád jen kladivo, kladivo, kladivo, ale na hlídače si nevzpomeneš!"
"Nemůžu za to, že Hëräld mi o něm neřekl, je už pěkně starý a taky zapomíná. Můžu být vubec rád, že mi dal tu mapu."
"Heh prý dal!? Neměl moc na vybranou s kudlou pod krkem."
"Najmeme si pár žoldáků a vydáme se tam znova, ale tu mapku tady pro jistotu zakopem, kdyby ji chtěl někdo čajznout"

Yan stál ukrytý za rohem a všechno v tichosti poslouchal. Po chvíli slyšel jak oba odcházejí, ale netroufal si vyjít ven. Od té chvíle nemohl dospat rána. Ještě za svítání sešel k místu, kde se bavili ti noční vetřelci a během chvilky našel čerstvě rozhrabanou hlínu. Začal dychtivě kopat a za pár vteřin už v rukou držel starou mapu, která byla nakreslena na pečlivě vydělané kůži.

Nemohl věřit svým očím, na mapě bylo vyznačeno místo, kde je uloženo magické Taurovo Kladivo. Ten, kdo vlastnil toto kladivo, mohl vládnout železu v jakémkoliv skupenství a mohl tak tvořit neskutečná díla, nebo ničit silou oceli.
Není divu, že jeho touha zaplála po kladivu. Nejen, že by dokázal splnit zvláštní přání bojovníka, který u nich má zakázku, ale lákali ho dálky a dobrodružství, která by na cestě za pokladem mohl prožít. Neváhal ani minutu, napsal otci vzkaz na rozloučenou a okamžitě se vypravil na cestu.

První den proběhl standardně, procházel známými steskami a cestami, ale k večeru už byl dál, než kdy jindy. Když procházel jednou vesnicí uviděl krčmu, ze které se ozýval hlahol a povyk. Hosté byli zřejmě v dobrém rozmaru a tak si řekl, že by se zde mohl na noc uchýlit. Uvnitř to žilo, krčmář roznášel pití a jeho pomocnice jídlo. Jak už to tak v pohostinstvích bývá, někteří hosté se napijí více než snesou a tak se malá skupinka projevovala hlasitěji. Troufali si na pomocnici, které se to zjevně nelíbilo. Protože byl mladý Yan hlava horká, nedalo mu to a tak se zapletl do potyčky na záchranu mladé dívky. Už by ho to málem stálo život, kdyby se neobjevil čaroděj, který ho z té šlamastiky vytáhl. Potom pádili co to dalo pryč z vesnice, aby je místní neukamenovali.

Zastavili se až na okraji Mordunského lesa, kde se také utábořili.
"To byl nerozum, začínat si s předáky z horního statku. Jak ti říkají ?"
"Jsem Yan, syn Yuanův. Nemohl jsem déle snášet to jejich podivné chování. A kdo jsi ty ? Usuzuji že čaroděj podle talismanů a vzezření"
"Jmenuji se Fern, jsem čaroděj z Orberisu. Kam máš namířeno Yane synu Yuanův ?"
Yuan se chtěl pochlubit s cílem cesty, ale rozhodl se, že by to nyní nebylo rozumné.
"Cestuji do hor, jsem kovář a chtěl bych se u trpaslíků zdokonalit v řemesle"
"Zdá se mi, že jsi povedený mládenec. Toho času cestuji stejným směrem, pokud by jsi neměl nic proti tomu, mohli bychom až k horám cestovat společně."
Mladému kováři to chvíli vrtalo hlavou, ale nakonec si řekl, že když bude čaroděj cestovat s ním, mohly by se jeho dovednosti občas hodit.

Druhého dne vyrazili časně ráno, čekala je cesta přes Doranskou lávku. Lávka oddělovala mordunský les od panství převora Orimského. Většinou ji hlídali strážcové, kteří nebyli právě přívětiví k cizím pocestným. Ten kdo se jim znelíbil v tom lepším případě nepřešel a v tom horším jej čekala krutá smrt utopením v divoké řece.
"Poslyš Yane, jakmile dorazíme ke strážným, drž se stranou. Neprocházím touto stezkou poprvé a strážní už mě znají. Pokusím se s nimi domluvit, aby nás bez problému pustili oba." Yan neměl námitek zvlášť když pomyslel na studenou vodu s prudkým proudem, která mu v tuto chvíli hrozí.

Strážní už z dálky vítali Ferna, který se s nimi dal v zápětí do řeči. Yan to z povzdálí pozoroval, nebyl ukryt, ale držel se v bezpečné vzdálenosti. Bylo vidět jak se strážcové s čarodějem dohadují a po chvíli se usadili a vypadalo to, jako by hráli nějakou hru. Byla to celá věčnost, ale pak spatřil jak na něj čaroděj mává a dává mu signál k průchodu.Za lávkou se Yan zeptal jak to Fern udělal. "No, šlo to poměrně hladce i když už jsem si myslel, že mi to neprojde. Strážcové musí hlídat celé dny a to není žádný med a hlavně žádná zábava. Nabídl jsem jim takový hlavolam a když se jim nepodaří jej složit, pustí tě přes řeku bez újmy. Myslím, že hlavolam skládají ještě teď."

Byl večer a tak si našli místo, kde by se utábořili. Rozdělali oheň a snědli pečínku. Bylo už poměrně chladno, ale dříví došlo. Yan se zvedl a odešel do lesa pro pár suchých polínek, aby se oheň trochu rozhořel.

Když sebral poslední větev uslyšel zapraskání. Zprvu si myslel, že je to oheň ale praskání vyšlo z druhé strany. Zastavil se a poslouchal dál, znovu se to ozvalo, tentokrát blíž. Vytasil meč a čekal kdo se mu objeví v temnotě. Dlouho bylo ticho a tak popošel pár kroků směrem k praskajícím větvím. Vešel ještě hlouběji do lesa a na tvář se mu nalepila pavučina. V ten okamžik se před ním objevil obrovský pavouk a blížil se k němu. Yan se zamotával stále víc do pavučin a meč mu nebyl nic platný. Byl tam zalepený v pavučinách a nemohl se ani pohnout, pavouk se stále blížil a chystal se zasadit smrtící úder. V ten okamžik se zpoza pavouka objevil světelný záblesk. Ohavný velký hmyz se šinul k zemi, s nohami skříženými do klubíčka.

"Yane, nesmíš se potulovat po lese, zvlášť když jsi na území pavoučice Armund. Buď rád, že jsme se nesetkali přímo s ní, jiak bychom se z toho tak hladce nevymotali. Už jsem se s ní jednou potkal, někdy ti o tom budu vyprávět".
...

7. 6. 2008

Runový strom



Ve vzduchu je cítit zápach tlejícího listí, vlhkost a zima prostupuje mým tělem a studený vánek, který šumí ve větvích mně ujišťuje že se nalézám v lese. Nejsem si však jist jak to kolem vypadá. Ve tmě roze­znávám siluety stromů, mezi kterými prosvítá stříbrný měsíc. Hlavu mám jako střep a snažím si vzpomenout na poslední události, které mne dokázali zavézt až sem.


Poslední nač si vzpomínám je chatrč na okraji mý­tiny a ošklivá tvář stařeny, posetá bradavicemi a špínou. Její zuby jsou prořídlé, stejně jako šedé vlasy zahalené potr­haným kusem látky. Opírá se o dřevěnou hůl plnou uzlin a suků a potutelně se chechtá. Následující obraz je u studny, nad kterou se tyčí stříška z dřevěných došek a rumpál s konopným lanem. Mladá dívka, která padá k zemi ve svých dlaních svírá dubový list. Poslední slova, která vyšla z úst čarodějnické pomocnice byla plná naděje a bolesti. „Utíkej a zachraň svou duši“. S posledními slovy se dívka rozplynula a na jejím místě začal růst dubový výhonek. V zápětí záblesk a ohlušující rána, kolena se mi podlamují a cítím tisíc jehliček v mém zátylku.
Kdo byla ta stařena, kdo je ta dívka, co to všechno znamená? Honí se mi teď hlavou spousta myšlenek a já se nemohu na nic soustředit. Nahmatám vedle sebe svou hůl a vak, alespoň nějaká jistota.
Odkudsi z dálky slyším dobře známé a nelítostné vlčí vytí. Stále se přibližuje a v mé mysli převládají dávné instinkty přežití. Vyhledám nejbližší strom, na který se mohu uchýlit do bezpečí a jen tiše čekám co se bude dít. Za chvíli už slyším šustění křoví a hladová smečka probíhá přímo pode mnou. Snad to bylo štěstí, snad je zlákal jiný pach ko­řisti, která byla dostupnější. Za nedlouho slyším divný vřís­kot, který se line celým lesem a mně se na zátylku ježí chloupky, cítím dotek smrti.
Seberu poslední kousky odvahy a po dlouhém vy­čkávání slezu ze stromu dolů. Náhle mi hlavou proběhne krátký verš.

Kde pěšina temná,
ukryt je hrob.
Tam panna věrná
co spřádá si cop.



Zdá se jako bych ten verš znal odjakživa, určitě ještě něco chybí, ale nemám teď náladu provádět rozbory básní. Musím se dostat na bezpečné místo!
Zaříkávadlem rozsvítím konec mé čarodějnické hole a ve slabém světle rozeznávám malou mýtinku, kterou pro­tíná pěšina vyšlapaná lesní zvěří. Na zemi nalézám své věci a můj sametový plášť, který se mi v tom nočním chladu ná­ramně hodí. Obleču si plášť, přehodím si kápi a rozhoduji se, kterým směrem se dám. Nakonec to vyhraje úplňkový svit měsíce a já za ním pokračuji.
Asi po patnácti minutách chůze si v dálce všimnu bílého kamene, který je jiný než ostatní. Mrazení v zádech mi říká, že něco není v pořádku, tep se mi zrychluje a já vnímám přítomnost další bytosti. Mysl mi radí dát se na útěk, ale nohy mne stále nesou k bílému kamenu, který už je ode mne pou­hých pět kroků.
Za kamenem slyším šelest trávy a tichý vzly­kavý nářek. Krev mi tuhne v žilách při pomyšlení na vše­možné stvůry, které se za kamenem ukrývají. Má odvaha je u konce, zmocňuje se mne panika a mysl přestává logicky uva­žovat. Při posledním našlápnutí slyším zapraskání větve, které se nyní rozléhá snad až k okraji lesa. Zpoza kamene se vyplíží podivná postava celá pokřivená a oči jí planou zele­ným světlem. Dívá se mým směrem a její pohled mnou pro­stupuje. Poklekne ke kameni, své dlouhé vlasy položí na bílý kámen a skřehotavým hlasem odříkává verše:

Pod dubem vysokým,
síla se skrývá.
Život mu navrátí,
ten kdo se dívá.


Náhle prudce otočí hlavu směrem k lesu, v jejích tajemných očích je vidět strach. Co může být v těchto končinách ještě strašnějšího než toto stvoření? Znova slyším nenasytné vytí, které sem doléhá odkudsi z dálky. V ten okamžik se přízrak podívá přímo na mne a rozběhne se tímto směrem. Je to tak překvapující, že nemám čas zareagovat a očekávám nejhorší. Ucítím závan větru a jak mnou prostupuje celá ta postava. V šoku se ještě otočím a v dálce už jen zahlédnu cáry potrhaných šatů mizící v houští. Srdce mi buší a já nevím zda bylo horší to co se právě stalo, nebo blížící se smečka vlků.
Nezaváhám už ani vteřinu a utíkám dál po pěšině co mi nohy stačí. Klopýtnu o zlomenou větev a dopadnu pod převis, nad kterým se vzpíná skála. Rychle se vzpamatuji a pokračuji podél skalní stěny. Asi po dvaceti krocích se přede mnou objeví temný otvor jeskyně a já v něm mizím. Pokračuji chodbou která se stáčí vpravo, na stěnách jsou pavučiny a ostré výčnělky. Najednou světlo z mé kouzelnické hole přestalo dopadat na stěny a rozprostírá se v prostranství, které svým slabým jasem nedokáže obsáhnout. Zvýším intenzitu záření a naskýtá se mi úchvatný pohled do prostorné jeskyně. Uprostřed je sloup, který stoupá zřejmě až k samému stropu a zem je posetá dubovým listím. Stěna za sloupem mírně světélkuje modrým jasem. Jdu blíž a s překvapením zjišťuji, že to co se mi jevilo jako sloup je mohutný strom, který má v průměru snad 10 metrů. Obcházím jej pravou stranou, sleduji modravou stěnu a v okamžiku kdy jsem téměř u ní světlo slábne a jakoby mění tvar. Zastavím se a couvám, v tom světlo znova sílí. To co vidím na stěně je pouhý odraz, mělo mě to napadnout dřív a otočím se směrem k dubu. Na jeho kmeni je runový nápis, který se snažím rozluštit.
Náhle do síně vbíhá smečka vlků. Krouží kolem stěn a pobíhají sem tam. Jeden z nich už mne zvětřil, štěkne a běží přímo na mne. V poslední chvíli jsem se vzpamatoval, napřáhl hůl a vyřknul krátké zaříkávadlo ohně. „Beltaine!!“ Náhle se z obou konců line jasný oheň, který by nelítostně spálil každého protivníka. Ale nestalo se tak, plameny vlkem projely skrz a on pokračoval v tvrdém útoku. Použiji hůl jako kyj, ale máchnu do prázdna, vlk mnou proběhl a zastavil se až u stěny za mnou.
Začne mi to všechno docházet, vlci mne nevidí, jsem zřejmě pod ochranou jakéhosi kouzla uvnitř jeskyně. Ještě opatrně, ale mnohem jistěji našlapuji směrem k runám, které mají zajisté důležitý význam. Přede mnou se objevují runy „Pertho-Rado-Algiz“ což v překladu znamená: „Uvolni tajemství a dej se na cestu k ochraně sebe i druhých“.
Vrací se mi poslední scéna s padající dívkou a dubovým listem. Ano to je ono! Zem je přímo pokrytá dubovým listím, jeden lupen zvedám a přikládám k tajemnému znamení na runách. Cítím jak z koruny stromu proudí energie mým směrem a bílý krystal mnění barvu na zelenou. Hůl se chvěje a já nejsem schopen pohybu. Životní síla stromu pulsuje mým tělem a já cítím, že se mněním. V žilách mi koluje magická moc, o které jsem jen čítával v knihovnách Sabburay.
Náhle se zem u kořenů dubu otevírá a černá tma jakoby začala pohlcovat celý prostor. Vstupuji do podzemní kobky a obezřetně prozkoumávám nitro temnoty. Z děr v hlíně vylézají škvoři a stonožky, je tu cítit něco nezdravého a plesnivého. Můj zelený krystal začíná pulsovat a já jsem připraven čelit všem hlubinám zla. V poslední síni je světlo, já vcházím dovnitř a vidím oltář, na kterém leží ona dívka, kterou jsem zahlédl ve svých vzpomínkách.
Nad mrtvou dívkou se sklání babice pronášející zaříkadla, která nevěstí nic dobrého. Teprve po chvíli chápu že jsou namířena proti mně, v tu chvíli se vše co jsem v posledních hodinách prožil začíná vracet. „Jeskyně – vlci – náhrobek – křik v lese – mýtina – tma“. Jsem zpět u studny, dívka žije a babice odříkává zaklínadlo. „Jak to, že jsem to dříve neslyšel?!“ Vše mi najednou dochází. Jsem plný energie runového stromu a veškerou sílu soustředím na obranu. Obranné kouzlo je tak silné a ničivé, že po světlém záblesku místo čarodějnice stojí studený kámen.

Dívka se na mne usměje a praví: „Jmenuji se Algiz, jsem paní runových stromů a ty jsi uspěl. Tvé schopnosti Ferne, jsou na dalším stupni. Ode dnešního dne bude tvá magie a moudrost vycházet ze síly země. Svou energii využij na ochranu světla.“ Po těch slovech se rozplynula a již nikdy jsem ji nespatřil.