Orberis - VII. Kapitola - Shledání

Tuto část napsala pro Orberis Zarka

V tu chvíli si Orim naposledy zabafal z dýmky a uklidil jí kamsi do záhybů pláště. Iluze zmizela a Roomstone otevřel oči. Okamžik tiše vyčkával, aniž by se odvážil zhluboka nadechnout. Pohlédl na ručičku svých hodinek. Při tom pohybu mu z klína sklouzla dýmka a se slabým ťuknutím dopadla na zem. Bylo krátce po půlnoci. Ačkoli to byla doba poněkud nevhodná pro pohovoření s přáteli, byť přívětivými, Johnatan tak učinil. Roztřesený, leč s dlaněmi zpocenými, pozvedl sluchátko telefonu. Třásl se, třebaže v pokoji nebyl chlad. V duchu si stále opakoval „Sen. Jen sen.“ Nepochybně existovalo jedno přijatelné objasnění. Jednoduše si to celé vybájil, jak moc dychtit po dobrodružném světě nazývaném Orberis, jehož hrdiny si již stačil velmi oblíbit. Cosi však v muži vzbuzovalo posvátnou bázeň avšak též touhu po nebezpečí. A v podvědomí věděl co. Tu myšlenku zaháněl a bál se jí. Bál se pomyslet na Dračí dýmku a obával se sáhnout do ztěžklé kapsy, kde tušit její slabý – téměř něžný - dotek.

„Prosím, profesore, přijeďte,“ odpovědí mu bylo zívnutí a několik slov postrádajících smysl. „Johnatane… Uvědomujete si… koliií…“ znovu dlouze zívl, „kolik je… hodin?“
„Ujišťuji vás, že si jsem vědom této nepatřičné doby, je to ale opravdu vážné,“
Nejspíš Henryho nepřesvědčila řečená slova, nýbrž vážnost hlasu. „Dobrá, přijedu tedy,“ neboť z tónu svého přítele vyčetl strach, vydal se na cestu ihned, přestože to bylo nadmíru nepohodlné.
Roomstone vypravovat, co viděl a při každém následujícím slově se profesorovi víc a víc ztrácel úsměv z tváře. Nato dal svému příteli jedinou radu: „Schovej jí, Johnatane. Schovej Dračí dýmku. Zamkni jí a nepřibližuj se k ní. Promyslím si to a zítra přijedu.“
Společně dýmku pečlivě uschovali a uzamkli. Karthel odjel a Johnatan Roomstone osaměl jen se zvláštním dojmem - jenž se dal přirovnat předtuše - a slabým světlem lampy. A tak s jen velice málo nespornou domněnkou, že se konečně skvěle vyspí, ulehl…

…A hned zase vyskočil, to když jeho zrak spočinul na Dračí dýmce, ležící na podlaze jen pouhých několik kroků od něj. Strach náhle vystřídala podivná touha. Lačně se vrhl kupředu a než si uvědomil, co vlastně dělá, svíral jí v dlaních. Fascinovaně si dýmku prohlížel, jakoby jí viděl poprvé. Ty úžasné vzory… nádherná ruční práce… překrásný výtvor… Úžas, ohromení, radost, uspokojení, odvaha, dychtivost po Dračí dýmce, po nebezpečí: vnímal snad všechny emoce, jaké kdy kdo cítil. Jen strach ne. Obavy, děs, bázeň ani hrůzu. Prahl po ní celé své bytí a nyní jí má… A pak další pocity. Šeptal s očima stočenýma do jiného světa, možná i do jiného času: „Užíval jsem dříve temnou stránku moci…“ nové vzpomínky, „nakonec jsem se dal na světlou…“ ale ne vlastní, „a své rozhodnutí neměním…“ patřily někomu jinému.

Když se toho rána dostavil profesor a uviděl pootevřené dveře, pomyslel si, že je očekáván: „Mám nové zprávy Johnatane! Jde o Drač…“ zarazil se, hledě na podlahu a – to mnohem vážnější – bezvědomé tělo svého přítele.

Pro Dolorias nebylo nijak těžké vypátrat své společníky, dokázala snadno zjistit, na kterém místě se nacházejí, aniž by se příliš unavila. Jedinou větší nepříjemností bylo, že musela putovat i v noci. Přestože měla stále svou moc a tudíž jí nedělalo sebemenší potíže opatřit si umělé světlo, věděla, jak je nebezpečné potulovat se sama v době, kdy na lov vycházejí noční tvorové, a to dokonce i na cestě a pro kněžku ovládající magické schopnosti. Neměla tedy odvahu uložit se k spánku, obávajíc se rána, kdy by sice měl nějaký netvor plné břicho, zato by se ovšem Dolorias již neprobudila. Celou noc probděla a putovala obezřetným, ačkoli ne pomalým krokem. Přibližovala se k Elvin a přátelům. Nejspíš kněžce bdělost zachránila život, za východu slunce byla však naprosto vyčerpaná a chtíc nechtíc musela si odpočinout. Na kraji cesty si sedla a přikázala si, že pouze na pár minut a v žádném případě neusne. Jenže někdy zvítězí instinkty – třebaže primitivní jako hlad, žízeň… únava – nad zdravým rozumem. Proto, když slunce vystoupilo vysoko na oblohu a za pár hodin začalo sestupovat k západu, Dolorias ležela na cestě stočená do polohy dosti podobné, jako když kočka leží v klubíčku, a spokojeně spala s naivními sny o konci této pouti, jež ale teprve začínala. Usmála se a vzdychla, jako když kočka zapřede. Pod neúprosným ostrým a žhavým sluncem spala dál a nepovšimnula si, že kočičí předení se vskutku ozývalo…

Bylo ticho… kameny i písek na cestě byly rozpálené… bosou nohu by popálil… a přesto tu čtyři chodidla po špičkách našlapovala. Světle hnědý hřbet, kterému všechny čtyři tlapy patřily, se protáhl a z ozubené tlamy se ozvalo slabé uspokojené zavrčení. Šelma zapředla a okamžik pozorně sledovala ženu ležící poblíž. Pak se ladnými krátkými kroky začala vzdalovat, v bezpečné vzdálenosti se kočkovitá šelma zastavila a hlasitě zařvala. Hříva kolem hlavy jí poletovala v jakémsi neznámém tanci.

A Dolorias to vytrhlo ze snů, uvědomila si, jak dlouhou dobu prospala. Zděšeně se rozhlížela se po původci řevu, jenže lev – byl-li to vůbec lev – již splnil svůj úkol a odešel podat o tom zprávu svému lidskému a jednorožčímu příteli…

Dolorias se poučila a moudře se rozhodla a také dodržela, že se už nezastaví. Avšak ještě než pokračovala, sebrala z cesty chumáč písčité, světle hnědé srsti. Zastrčivši si ho do váčku u šatů, vydala se na další část své pouti, přemýšlejíc o původu tvora, jenž tu o něj přišel…

Elvin, Strik i Orim seděli u ohně se zasmušilci výrazy, dumajíce nad osudem kněžky. Nevzdali se, pouze netušili, kam jít hledat. Tábor rozdělali v domovině obchodníka a nebyli tu sami. Přenocovat zde se rozhodl i neznámý lovec, potulný trubadúr, několik obyčejných lidí a tajemná postava vzbuzující v lidech dojem čaroděje, zatímco v Orimovi i Elvin spíš podvodníka, jaký se pouze za mága vydává.

Později zčistajasna zaslechli výkřiky, kolem proběhl lovec svíraje v rukou napnutý luk „Pojďte!“ hlásal na všechny kolem. „Kdesi tu je ohromná šelma!“ Jeho mluvu potvrdilo zvířecí zařvání. Trubadůr rozehrál svůj nástroj, jenž začal okamžitě vyluzovat překrásné tóny, zatímco obyčejní lidé začali zmateně pobíhat sem a tam, křičet a stále mumlat cosi o velkém zabijáckém netvorovi, kterého na ně seslali rozhněvaní bohové. „Prahne po naší krvi!“ volal jeden.
Druhý vykřikoval: „Není nám pomoci! Nic nás nezachrání“
A další hlasy plné prostého děsu: „Bohové se k nám obrátili zády!“
„Naše duše budou navěky bloudit světem, nikdy nám nebude odpuštěno!“
„Lidský svět je u konce!“
Elvin zděšeně pozorovala dění kolem, její strach však neměl původce v neznámém tvorovi, nýbrž v chaosu způsobeném pošetilými vyděšenými lidmi. Pohlédla na Orima a Strika: „Co si o tom myslíte?“ Čaroděj se zasmál: „Myslím, že mnoho lidí se vyžívá v nepořádku, zmatku a hrůze.“
„Pověrčivost,“ souhlasil Strik.

V ten moment se znenadání doprostřed tábořiště vrhl velkolepý lev, lidé padli obličeji k zemi a mumlali odlišné modlitby. Jen jediný sebral dost odvahy k úprku. Strik se ohlížel: „Ten čaroděj tu není, nejspíš chce zakročit odněkud…“ Dívka se usmála: „Nejspíš už je na míle daleko a uhání odsud, nebyl to pravý čaroděj.“ Orim přitakal: „Ano. Ale já jsem,“ s těmi slovy natáhl ruku před sebe s dlaní vzhůru a pravil jediné kratičké slovo. Kolem šelmy se vztyčily modře pulsující hradby. Zdálo se, že svůj úkol plní skvostně a zvířeti zabrání projít. Ještě před chvílí modlící se lidé přiběhli a počali se klanět Orimovi a nazývat ho bohem v podobě člověka. Čaroděj je od sebe nediplomaticky odháněl, jako otravné mouchy. Strik s Elvin se smali… Ne však na dlouho. To když se uvězněné zvíře otočilo a v klidu prošlo magickou stěnou, potřásajíc hlavou jako by chtělo hněvivě říci: hlupáci! Pak se lev jistými kroky přiblížil a ihned opět vzdálil. Ještě jednou se otočil a rázem byl pryč. Lovec znovu proběhl s jen nepatrnou zastávkou u Orima aby mohl požádat o pomoc. Čaroděj souhlasil.

Zatímco vycvičený stopař a lovec se neslyšně kradl s nastraženýma ušima, Orimovi v tom všem posloužila kouzla. Zvolili jiné cesty, byl to však právě čaroděj, kdo spatřil lva. Netoužil po jeho smrti… a zvlášť ne po tom, co unikl z velmi mocného kouzelného vězení. V tom zvířeti musela být nějaká – jistě silná – magie a Orim toužil zjistit jaká, hlavně proto souhlasil pomoci lovci.
Tvora pronásledoval již přes dvacet minut, stále se nedokázal přiblížit víc, jak na dohled. Vždy, když zrychlil krok, zrychlil i lev. A pokaždé jakmile čaroděj zpomalil, učinil podobně i pískově zbarvený tvor. Čím dál víc se to jevilo, jakoby málem Orima vedl… A on brzy pochopil proč. Lev pojednou zmizel, a poté co se čaroděj rozhlédl kolem, spatřil v blízkosti potůček. Vydal se blíž, domnívaje se, že by tam lev mohl pít. A opravdu spatřil siluetu rýsující se proti nelítostnému slunci, jak se sklání nad potůčkem. Obrys však nepatřil tvorovi, kterého pronásledoval. Byl lidský. „Dolorias!“ vykřikl a rozběhl se blíž, přičemž zapomněl na kněžčiny dovednosti a odrazil se od neviditelné ochranné stěny mající za úkol nikoho nevpustit. Žena se otočila a ve stejném okamžiku, co nechala stěnu zmizet, vykřikla „Ach! Orime! Konečně!“

Orberis - VI Kapitola - Omyl

Tuto část napsala pro Orberis Zarka..

Ten večer zasedli u krbu všichni účastníci očekávané, blížící se výpravy. Dolorias povětšinou seděla po boku Orima a vyměňovala si s ním zvěsti a zprávy za poslední čas, co se neviděli. A věru byla to doba velmi dlouhá. Strik s Elvin stáli opodál, dívka pozorně naslouchala chlapci, jenž jí vysvětloval teorii jedné z mnoha strategií. Děvče zakroutilo znaveně hlavou: „Dost s výkladem, co praxe?“ Oběma by se to bývalo zamlouvalo o hodně víc, nechtěli však odejít především kvůli Dolorias a Orimovi. Kněžka nejspíš rozpoznala jejich rozpaky a s úsměvem je propustila, ještě před odchodem dvou přátel pravila „Zítra vyrážíme,“ byla to krátká slova, přesto se v nich skrývalo tolik – neboť tím toto dobrodružství s konečnou platností nastane. Elvin se synem velitele stráží sešli až pod věž do katakomb. Po cestě tiše rozmlouvali. Strik se jí pokoušel vysvětlit jisté zásady pro cestu pouští. Nakonec ho dívka přerušila rozhodným hlasem: „Přestaň už! Pojedeme přece po Obchodní Cestě!“ Chlapec se na chvilku odmlčel, zdálo se, jakoby nad něčím uvažoval. „Víš, nejsem si jistý, je-li to už Obchodní Cesta, nezačíná náhodou až u Strážní věže?“ Vzdychla „Kdepak, ale ať je to tak nebo tak, pojedeme po cestě! Měl bys mě raději naučit zacházet s tímhle!“ uchopila jílec Vlčího meče. Zdálo se jí, jakoby kov v její ruce pulsoval, bylo to nějakým zvláštním způsobem uklidňující. Mírným dotekem stále přidržovala dlaň na rukojeti. „Dobrá,“ souhlasil hoch a sáhl po vlastní zbrani: „Tas!“ vykřikl, jistý si, že než se to dívce podaří, bude moci prokázat, o kolik jsou jeho schopnosti vyšší. Nebylo to žádné podceňování dovedností mladé Elvin, avšak přeci jen není nejlehčí těžkou, dlouhou zbraň vyprostit dřív, než se druhé ostří octne na dosah. Tentokrát to ale bylo jiné. Ačkoli to sama dívka nečekala, jakmile sevřela meč s úmyslem tasit ho, ostří jakoby se samo vysunulo z kožené pochvy a odrazilo první chlapcův útok. Ten zůstal zírat na zvláštnost, jež se právě odehrála před jeho očima. Elvin toho využila, hoch však nebyl žádný začátečník a tak se probral včas. Dívka zjistila, že pokud má meč nějaké další magické schopnosti, neprojevily se. A tak po minutách tréninku zvítězil Strik. Ihned jí začal dávat miliony pokynů, něco jí vytýkal, jiné naopak chválil. Děvče naneštěstí nevnímalo jediné slovo, bylo zabráno do vlastních myšlenek, které se týkaly nedávno získaného meče. Proto se stalo, že neslyšela ani Strikův varovný hlas: „Co je to?“ Až na zacloumání za ramena se otočila. „Poslouchej!“ ukázal k východu z podzemí, pak však ruku zdvihl a mířil tak s ní na strop. Nebyl si jistý, odkud vlastně hlas – nebo možná hlasy – přichází. Nyní i Elvin zaslechla volání o pomoc, bylo to téměř neslyšitelné… jedno přesto věděla jistě. „Tetička…“ zašeptala. Se Strikem po boku spěchala do věže.

Profesor Kornhel náhle přerušil své vyprávění. „Nate? Vše v pořádku?“ položil profesor znepokojeně otázku. Johnatan seděl sice s otevřenýma očima, byly však zastřené a hodily by se lépe pod víčka ve spaní. Vtom se vše vrátilo do normálu. „V pořádku,“ zašeptal dobrodruh, vypadal ale zmateně a vysíleně. Byla to jen vteřina, viděl… co vlastně viděl? Nic. Na nic si nevzpomínal. Asi jen usnul, profesor se uklidnil a pokračoval: „V rychlosti vyběhli zpět do věže…“

…Elvin se neustále ohlížela na všechny strany, hledajíc Orima a hlavně Dolorias. Strik běžel vedle ní, v rukou meč, oproti své učednici vypadal téměř klidně, jako správný bojovník nedal navenek znát žádné emoce. Čím výš však stoupali, byl nervóznější. K ještě většímu tempu je popohnal opětovaný kněžčin hlas: „Orime! Elvin, zavolej…“ výkřik zanikl ve zvuku tisíckrát strašlivějším. Byl to řev, možná dračí, jenže mnohem hlubší i hlasitější. Zlověstnější. Konečně dorazili na samotný vršek věže. A otevřel se jim tak obraz stejně hrozivý, jako zvuk, který to stvoření vydávalo.

Z dálky se to mohlo podobat drakovi. Opravdu z velké dálky a ve tmě. Byl to spíš obrys obrovského draka, vyplněn temnotou, vířícím pískem a popelem. Strik nemusel chápat čarodějné umění, aby pochopil, že tato nestvůra je magickým výtvorem. Elvin vytáhla meč z pochvy, v tu chvíli se podivný drak sklonil nad Dolorias, ta měla ruce napřažené před sebe a cosi odříkávala, vedlejší účinek toho byl mírně stříbřitě zářící vzduch kolem jejího těla. Když se to, co mělo být nejspíš čenichem, setkalo s třpytící stříbrní, tvor ucukl a odtáhl se. Kněžka zvedla ruce nad hlavu… a pak na poslední chvíli zaváhala, zarazila se a spustila ruce zas zpět. Netvor se opatrně přiblížil, a když zjistil, že mu nic nestojí v cestě, popadl ženu do pařátů…

…Elvin i Strik se s napřaženými zbraněmi rozeběhli k Dolorias, Orim sice zůstal stát, nezůstal ovšem stranou. Jeho paže se pohybovaly v kouzelných křivkách a z úst čaroděje vycházela slova světlé magie. Kněžka se sama vyšvihla na hřbet napodobeniny draka a něco řekla, ve všeobecném hluku ale slova neměla šanci. Zvíře se vzneslo… Elvin doběhla na kraj věže ke své tetě a své opatrovnici. Chmátla volnou rukou po netvorovi, ruka jí projela skrz vzduch a v dlani jí zbylo pouze pár zrnek písku a popela. Na okraji cimbuří zavrávorala a před smrtícím pádem dolů jí zachránilo jen štěstí, jak se mohutný netvor ve vzduchu obrátil, čímž jí vzduch odrazil na opačnou stranu propasti. Svalila se na zem, opět znovu vyskočila na nohy a sledovala draka, jak třikrát oblétává pevnost, potom se stočil k poušti a odletěl.

Elvin v dlani nadále svírala pár zrnek únosce. Zírala na strašlivou siluetu, dokud jí nezmizela z očí. Pak promluvila, pronesla jedinou rozumnou věc, která jí v tuto chvíli napadala „Co se stalo?“ Ta otázka směřovala ke starému čaroději. Podle úsudku mladé bojovnice, on byl z nich tří jediný, kdo mohl něco alespoň tušit. „Nevím, co bych měl říci. S Dolorias jsme uslyšeli podivný křik a šli jsme se sem podívat. Šlo to po kněžce, nevím ale proč,“ mág zamyšleně pokrčil rameny. „Musíme ho pronásledovat!“ vykřikla Elvin. Pokud by mezi nimi byl člověk, který by se dokázal na věc dívat nezaujatě z nadhledu, rozumně by prosadil možnost připravit se, promyslet si vše a teprve potom vyrazit. Nikdo takový tam ovšem nebyl. Nikdo nedokázal uvažovat realisticky s vědomím, co riskuje. Proto se stalo, že ve zmatku opustili město s hlavou plnou starostí o Dolorias…

„Ještě něco,“ promluvil Strik se stále potemnělou tváří, vypovídající o zmatku v jeho mysli, „jak odjedeme. Nikdy toho tvora nemůžeme dohonit.“ Orim uvažoval nahlas: „Mohl bych vytvořit napodobeninu falešného draka. Obávám se ale, že to může klidně trvat několik týdnů.“ Strikovi došlo „To znamená, že někdo na tomto kouzlu pracoval tak dlouho?“ Mág přikývl „Ano, vypadá to tak. Kdybych na to býval myslel dříve… ale to je jedno,“ skončil. Mladou bojovnici to ovšem zaujalo „Cos chtěl povědět?“ Odpověděl „Nemusel bych vytvářet nové kouzlo, jen vyvolat kopii již existujícího, potřeboval bych ale na to část z kouzla. Stačil by vzorek toho zjevení. Nic podobného ale…“ Dívka s novou nadějí v hlase vykřikla, přerušujíc tak čaroděje: „Stačilo by to?“ rozevřela dlaň a ukázala pár zrnek písku smíchanou s popelem. Orim vytřeštil oči a zaradoval se.

Začal s kouzlem okamžitě, trvalo to pouze několik vteřin, což překvapilo zejména Elvin, jakožto už přeci jenom zběhlou v magickém umění. Před zraky tří společníků se zhmotnil obsidiánově černý tvor. Měl delší šíji než jeho originál, dá-li se něco takového říci o falešném drakovi. Až na to, vypadal totožně, snad ještě obsahoval víc černého ničeho než písku a podobného materiálu, z něhož se skládal původní. Elvin připadalo něco divného, něco nebylo docela tak, jak to být mělo. Byla však příliš rozrušená, a ačkoli se jí nelíbila představa sedět na ničem a vířícím písku, vyšvihla se a usedla za krk ebenového tvora. Orim jí napodobil, syn velitele stráží zaváhal na pouhý okamžik a z hrdosti se usadil za přáteli, aniž by položil otázku, jestli je možné, že se propadnou skrz v zcela nečekané chvíli. Sám si uvědomil, že tak to nebude. Jestli se to stane, nebo ne, očekávat to budu, dokud zas neucítím pevnou půdu pod nohama. Pomyslel si s nádechem ironie. Veškerá jízlivost ho přešla ihned, jak se tvor vznesl do výšky. Pevně se chytil ostnů kolem sebe a s malým uspokojením zjistil, že jsou pevné. Tvor se vznesl mezi oblaka a právě tehdy si Elvin uvědomila jednu věc. Ta bytost měla v sobě temnou stranu magie.

Moc dýmky

„Přece nyní neskončíte, Kornhele?!“ doprošoval se Johnatan. „Příteli, obávám se, že budu nucen,“ usmíval se a Roomstone si byl jist, že přestal úmyslně, aby svého posluchače napjal. Ale nic naplat, nemohl mu v odjezdu bránit a tak se s profesorem s hranou uražeností rozloučil. Pak s námahou usedl do křesla, bůhví z čeho byl unaven. Zavřel oči, něco se jemně dotýkalo jeho dlaně, uchopil to pevněji a uvědomil si, že je to Dračí dýmka, netušil, jak se k němu dostala, nepřemýšlel o tom. Usnul… a vidět jiný svět jinýma očima.

Kněžka právě neuvěřitelnou rychlostí plachtila nad pouští na hřbetě písku, neboť se již přesvědčila, že tvor není ničím víc. Původně se pokoušela zjistit, kdo pro ni čarovné monstrum poslal a proč, jediné oč nyní usilovala, bylo ovšem udržet se na tom, co s trochou představivosti mohlo být sedlo. Na přemýšlení nezbyl čas. Pak se zděšením zjistila, že vzduch pod ní se stává obyčejným a písek se rozpadá. Stvoření přestalo mávat křídly a s hlasitým úderem ztěžka dopadlo na písčité území, kde se písek země i tvora smíchali a nejevili již ani náznak života. „Jsi v pořádku?“ ten hlas zněl přátelsky, Dolorias se přesto zachvěla, když si uvědomila, jak zní nadpřirozeně, a že přichází ze všech stran – jen ne z té, kde se rýsovala rozmazaná postava. Kněžce se točila hlava. Pokusila se nadzvednout. Též se pokoušela vzpamatovat, místo toho se svalila zpět na zem a ztratila vědomí.

Probrala se za hodinu, tak odhadovala čas podle slunce. Ležela na zádech a pozorovala ho. Rudé a velké bdělo nad Orberisem… Bolest hlavy ustoupila, nezmizela ale úplně. Žena se pomalu zvedla, přitom si uvědomila, jak měkká a pohodlná se zdála půda být. Bylo ale jisté, že je stále na tom místě, kde dopadla. Nabízely se dvě možnosti. Buď automaticky použila magii i v bezvědomí, nebo – a to bylo pravděpodobnější – to zařídil člověk, kterého těsně předtím, než omdlela, slyšela promluvit. Se sklopenou hlavou přejížděla své okolí. Spatřila kopyta. Hned si uvědomila, že to není jezdecký kůň. Z tvora vyzařovala magie. A kopyta byla čistě ze stříbra. Nebyl to člověk… Vzhlédla, přemáhajíc znovu se ozývající bolest. Spatřila legendárního tvora. Oře černého jako noc s hustou hřívou, stříbrnýma očima bez zorniček – ne, zlaté kroužky byly přehlédnutelné, byly ale tam. Dolorias si všimla také lvího ocasu. Zvedla oči k hlavě tvora a zalapala po dechu, přestože to mohla čekat. Z čela koně téměř dvakrát většího než bylo obvyklé, vyrůstal dlouhý, stříbrný roh. Jednorožec. „Co…“ na víc se kněžka nezmohla. Zvíře promluvilo, nehýbalo přitom nijak tlamou, hlas se ozýval ze všech stran, jen zase ne z té, kde tvor stál.
>Kněžko, není čas na řeči. Něco bys však vědět měla. Murdon mě poslal, abych vás ochránil. Jste mimo cestu, sama byste přežila pár minut – se štěstím. Byl to omyl. Pracovali jsme na tom kouzlu mnoho měsíců. Jenže věci začali brát rychlý spád. Museli jsme dokončit „draka“ narychlo.
Žena pochopila „Takže to Murdon poslal pro mne ten výtvor magie?“ Čarovný oř sklonil hlavu a přikývl tak. Ano i ne. Měl přinést Elvin, není čas na tak dlouhou a obtížnou cestu. Nyní nám však nejspíš nezbyde nic jiného. Hlupák, ale co byste mohla čekat od hromady písku, že? Muselo se to stát tak: když neviděl Elvin, vzal vás, neboť o vás se samozřejmě musel Murdon zmínit v souvislosti s vaší svěřenkyní. Jakmile jsme si uvědomili ten omyl, poslal mě sem a kouzlo zrušil.<>Nasedni, musíme si pospíšit!<>Zůstaň… Ach ne, copak jsi to nepochopila? Dokud budeš se mnou, mohu tě ochránit, nikdo tě nevycítí. Ale jakmile se mě přestaneš dotýkat, najdou tě!<
Nerozuměla „Kdo?” V blízkém okolí se ozval šramot. Na položenou otázku odpověděl obludný tvor. Lezlo to po čtyřech krátkých tlapách, zakončených velice dlouhými drápy, což mu ovšem stěžovalo chůzi. Klopýtal směrem k nim, byl holý, bez srsti. Velký jako lev, vypadal ale mnohem méně ušlechtile. Ze zad bestie vyrůstaly dva pahýly, zřejmě křídla, na nichž se létat zřejmě nemohlo. Zvíře nepravidelně pohybovalo zakrslými křídly, pokoušeje se vzlétnout. Takže napůl ke kněžce klopýtal a částečně chvílemi vznášel a dopadal na zem, kde ztrácel rovnováhu. Dolorias to přišlo téměř komické. Podivný vzhled sice mírně kompenzovaly zuby stejně dlouhé jako Elvinin Vlčí meč, přesto si byla žena jistá, že ho zvládne jediným kouzlem. Na pomoc přivolala oheň, utvořila ho do podoby koule a poslala jí k netvorovi. Neuhnul, magický žár ho obklopil a najednou začal mizet – jakoby se vsákal do nestvůry. Když zmizel úplně, tvor opět zamířil k nim, tentokrát mnohem jistějším krokem.
Tmavý hřebec po jejím boku zahrabal stříbrným kopytem: „Toho jsem se obával, živí se magií.“ Hlas vyšel z jeho úst, poprvé co byl s kněžkou. Dolorias se zmateně i vylekaně zároveň ohlédla ke svému společníkovi. Zvíře se slabě usmálo, ne běžně lidsky, nicméně to bylo nepřehlédnutelné. „Bude lepší, pokud na sebe nebudeme zbytečně přivolávat pozornost použitím magie.“ Dolorias to stačilo. Ohlédla se po něčem, co by se dalo použít jako zbraň. Mimo kládu ležící o kus dál zahlédla rudé oči v dálce. Řekla to jednorožci, první protivník mezitím kroužil kolem nich, neodvážil se ale zaútočit na magického tvora. Zpoza stínem zahalené dálce se začaly vynořovat obrysy… První, druhý, třetí… Dolorias napočítala celkem dvanáct nově příchozích. „Neměli bychom utéct?“ jiné řešení neviděla. Vraník ale zavrtěl hlavou, vzepjal se, hříva mu přitom zavlála, za jiných okolností by to byl úchvatný pohled, teď měla však kněžka jiné starosti. „Na to už je pozdě, pronásledovali by nás.“ Pro Dolorias to bylo něco jako: Sbohem. Obklopily je stíny vznášejících se netvorů i rudé plamínky tvořící hranice jejich území, za které je nebezpečno se vydávat. Byli v pasti a nezbylo jim nic, než se probít. První příliš odvážný nepřítel klesl k zemi a vrhl se na jednorožce. Ten sklonil hlavu a v letu obludného protivníka probodl skrz na skrz. Ze země se dva netvoři vrhli ke kněžce, rychlejšího zadupala stříbrná kopyta, na dalšího stačila přivolat kládu, kterou předtím spatřila. Dopadla na hřbet nestvůry a křupnutí potvrdilo zlomená žebra, možná i páteř. Zbylo devět protivníků, ti byli ovšem značně chytřejší. Útočili najednou a do zad. I nadmíru mocnému jednorožci bylo jasné, že pokud je nepotká zázrak, nevyváznou. Jedny čelisti se dostaly dost blízko, aby mohly stisknout koňskou zadní nohu. Celý netvor byl za to potrestán skoro okamžitou smrtí. Z rány ovšem prýštila krev a jednorožec slábl. I Dolorias na tom nebyla nejlépe, pomocí magie zvedala kládu a smetávala protivníky, byla to ale jediná zbraň. „Nemohli bychom se přemístit?“ zauvažovala se zbytky naděje. „Kouzlo by zrušilo přítomnost těchto,“ rohem těsně minul jednoho z netvorů, i to mu ale způsobilo obrovské bolesti. Zjevně bez příčiny se snesl k zemi a kroutil se v křečích. „Jak…?“
„To moc mého rohu,“ vysvětlil ebenový oř. „A kdybychom se pokusili přenést, přišli bychom zbytečně o sílu a stal by se z nás lehký cíl.“ Na pokraji paniky vykřikla žena, úplně zapomínajíc na kládu, nechala ji spadnout na zem „Ale co budeme dělat! Musí přece existovat způsob jak s nimi bojovat!“ Než mohl odpovědět, skočil ze tmy další tvor, kněžka rychle hledala, kam nechala upadnout svou zbraň. Tvor jí srazil k zemi a poškrábal jí, naštěstí zareagoval jednorožec. Odkopl příšerné stvoření, toho využili další dva a zaútočili na hřbet a bok. Černý hřebec se znovu vzepjal, tentokrát nepůsobil majestátně, když ržál bolestí. Dolorias se sbírala z písčité země, z čela jí sklouzl diadém s drahokamem uprostřed. Nerada by ho ztratila, přesto ho nehledala a rozeběhla se na pomoc koni, přestože neměla ponětí, jak mu pomoci. Přímo před ní se však vynořila vlčí hlava, žena vyděšeně uskočila, hlavu jí naplnila vzpomínka na Karthaka. Sice poznala rozdíl mezi tímto šedým urostlým vlkem a strašlivým popisem mrtvého černokněžníka, té myšlence se stejně neubránila. „Co tu pohledáváte?“ to promluvil vlk. „A proč jste sebou přivedli odpadlé?“
„Koho?“ co rozumnějšího by mohla povědět? „Vlky, kteří přestali být vlky přece! Tvory, které změnila magie! Ti, kteří s vámi bojují!“ Konečně pochopila „Ne-nepřivedli jsme je, napadli nás,“ koktala. „Odejdete, až budou poraženi?“ nezvyklá otázka. „Nebudeme moci odejít, jestli budeme mrtví!“ Vlk se přiblížil až moc na kněžčin vkus „Tak odejdete??!“ Vypadal silně i hrozivě, ale vlastně ne ani zle. Dolorias však stačilo to silně i hrozivě. „A-no, ano,“ dostala ze sebe. „Už se tu nikdy neukazujte,“ to bylo poslední, co jí řekl.
Černý drak temné magie se pomalu začal snášet k zemi. Elvin se zeptala „Proč zastavujeme?“ Orim odpověděl klidně „Déle bych draka neudržel, mohli bychom také někde propadnout skrz, nemám už moc síly. Musím si odpočinout. Navíc by tu někde měl žít obchodník, jestliže se nemýlím. Potřebujeme nakoupit zásoby…“ Dívka čaroděje přerušila bez známky úcty „Potřebujeme najít Dolorias!“ Strik mlčel, byl rád, že je znovu pevně na zemi. „Elvin, „začal čaroděj, „vím, jaký máš strach, ale…“ Rozhodla se předložit svůj největší trumf a zároveň to, čemu rozuměla nejméně „Temná magie, použil jsi temnou magii.“ Kupodivu to nijak mága nezasáhlo „Ne, jen část temné a část světlé. Ale rád vidím, co umíš. Čím víc budeš rozumět magii, tím máš větší šanci na úspěch toho, co tě může čekat.“
„Použil jsi temnou magii…“ opakovala, „…to dělají jen…“ odmlčela se. Orim dořekl „Zlí, černokněžníci?“ zasmál se. „Užíval jsem dříve temnou stránku moci, nakonec jsem se dal na světlou a své rozhodnutí neměním, má milá. Použil jsem jen část, jinak bych nikdy kouzlo nevytvořil tak rychle a tak mocné. To je věc, kterou mnozí čarodějové nechápou. Lpí pouze na jedné stránce. Nejmocnější je průměr, kompromis mezi temnou a světlou.“ Elvin tomu nevěřila, koneckonců Dolorias ničemu takovému také. Rozhodla se to však prozatím být, přeci jenom, udělal to jen kvůli Dolorias. „Zítra vyrazíme najít toho obchodníka, pak najdeme kněžku,“ promluvil Strik, narušil tak ticho a vše se nakonec vrátilo do starých kolejí. Zapomněli na potyčku a rozdělali tábor.

To, co se jednorožci s Dolorias přihodila potom, bylo neuvěřitelné, byl to zázrak. Ze tmy se vynořovali další obrysy, mohutní vlci, nejméně třicet šelem se přidalo do boje. Jen co je zahlédli, dali se netvoři na ústup a zanedlouho na zběsilý úprk. Vlci je pronásledovali a hubili. Zůstala jediná šedá šelma. Přistoupila ke kněžce „Dodrž své slovo a neukazuj se tu již. Ty,“ pohlédl na jednorožce, „vím, že patříš k Murdonovi. Smíš se k němu vrátit, pak však nevstupuj na naše loviště.“ Magický kůň měl dost rozumu, aby přikývl. Spíš z vděčnosti nežli ze strachu byl ochoten slovo dodržet. A to bylo vážně vše, co vlk pronesl, otočila se a odběhl za svými bratry. Dolorias sebrala ze země čelenku s diamantem, nasedla na hřbet vraníka a zamířila zpět ke svým přátelům. „Odvezu tě na cestu, pak se vrátím. Musíte se co nejrychleji dostat k Murdonovi. Hlavně Elvin. Myslím, že je najdeš u obchodníka. Je to jen kousek… tak jsme tu,“ byla to krátká cesta i tak byla ale kněžka unavená, přesto než sklouzla ze hřbetu nádherného tvora, zeptala se, zda je to tentokrát bezpečné. Hřebec přikývl a s posledním vzepnutím na rozloučenou odcválal. Kněžka osaměla, doufala však, že ne na dlouho. S pomocí jednoduchého kouzla určila směr a vydala se hledat přátelé.

Orberis - V. Kapitola - Sběrači kostí

Již druhého dne začaly přípravy na cestu. Dolorias zajišťovala zásoby a starala se o bezpečí celé výpravy. Průvodce a ochránce měl družině dělat syn velitele stráží Strik, který ještě s několika vojáky čekal pod věží na příkaz k přesunu.
Strik byl urostlý bojovník, který měl za sebou již několik potyček s pouštními barbary. Mnohé co dnes Elvin znala ji naučil právě on. Jeho paže utržili pár šrámů, ale stále byl jedním z nejlepších.
Nyní je čekal nelehký úkol, cesta do písečných bažin nebude lehká, vede kolem strážní věže barbarů, o kterých se říká, že jim neproklouzne ani myš, zvlášť pokud se jedná o lidi z města. Prahnou po jakékoliv informaci o kameni vědění, aby mohli plánovat další tažení. Bažiny na kterých bydlí Murdon jsou na území sběračů kostí což samo o sobě nebude procházka růžovým sadem.

Pro Elvin to byla nevšední událost. Na cestu se těšila, ale právem byla v obavách. Poprvé se dostane z města, bude to její nejdelší cesta. Nyní seděla u večeře se svojí tetou Dolorias v temné místnosti prosvětlené jen svícemi a oněm v krbu.
„Tetičko, je pravda co se říká o Murdonovi ?“
Přerušila Elvin ticho v místnosti.
„Prý pojídá skřety a prášek z jejich rozdrcených zubů si přimíchává do tabáku, který mu dává magické schopnosti.“
Dolorias se nadechla aby své svěřenkyni odpověděla. V tom okamžiku vstoupil do místnosti klíčník, který rozčileně, ale s pokorou promluvil.
„Omlouvám se paní Doloias, ale před branou čeká jakýsi poutník a dožaduje se neodbytně vašeho slyšení. Tvrdí, že má informace, které řekne pouze vám. Mám jej vyhostit ?“
„Říkáš informace ? Hm. No vzhledem k tomu jaká cesta je před námi, může se každá novinka hodit. Pozvi poutníka dál, uvidíme jaké zprávy přináší.“
Zatím co klíčník odběhl, Dolorias jakoby zapomněla na co se jí Elvin ptala.
„Věru podivné, kdo by v tuto pozdní hodinu vážil cestu přes poušť? Snad jen..“
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil muž, který nebyl příliš vysoký, opíral se o sukovitou hůl. Měl přes sebe tmavý plášť a na hlavě kápi, takže bylo stěží rozeznat rysy jeho tváře. Byly vidět jen jeho dlouhé vousy, které měl spleteny po stranách do copánků a veprostřed sešněrované koženým provázkem.

Tvář Dolorias se rozjasnila. „Orime! Že mne to nenapadlo hned, kdo jiný by přišel na návštěvu právě v tak nevšední hodinu. Přisedni si k nám starý brachu a povídej, co tě přivádí.“
Muž konečně sejmul kápi a přišel blíž ke světlu. Jeho tvář vypadala ustaraně se stařeckými rysy, ale určitě nevypadal nijak unaveně. Jeho hlas se rozezněl po místnosti.
„Starý brachu ? Pche, je mi sotva stošedesáttři let, co je to za věk pro čaroděje.“ Na jeho obličeji zajiskřil úsměv. „Jsem moc rád, že tě opět vidím Dolorias, i když bych se s tebou raději setkal za příjemnějších okolností. Tohle musí být Elvin. No, pěkně jsi vyrostla od doby kdy jsem tě viděl naposledy. Vypadáš už jako bojovnice“ Poutník opřel hůl o krb a usedl ke stolu. Elvin mu nalila do poháru medovinu a přisunula k němu mísu se sušenými fíky.
„Děkuji, má milá. Teď vám povím pár věcí, které jsem se dozvěděl v Oáze.“ Zašmátral rukou ve svém váčku a vytáhl dýmku, kterou si nacpával tabákem. Elvin dýmka okamžitě zaujala. Tvar draka, který ji zdobil, se nedal přehlédnout…

Johnatan Roomstone jakoby procitl ze snění a rozčileně pronesl. To je Dračí dýmka. Orim, Orim,hm… není to ten mág, o kterém jsem se dočetl? Jak bojoval s Karthakem v lese temných elfů daleko na západě Orberisu ? Netušil jsem, že byl právě on vlastníkem dýmky.“
Profesor usrknul kapku čaje. „Ano příteli, právě Orim získal tuto dýmku od elfů v jejich vesnici, když přemohl Karthaka. Byl to dar, za prokázanou službu a také z přátelství“
„Věděl jsem, že písmo na dýmce pochází od ušlechtilého národa elfů, do dnešního dne však nevím co znamená.“

„Určitě se vše brzy dozvíme.“ Profesor pohlédl na hodinky a s překvapením zjistil, že čas uběhl mnohem rychleji než předpokládal. Dnes ještě potřeboval vyřídit pár věcí v laboratořích muzea. Sice nerad, ale musel se rozloučit.
„Omlouvám se Nate, ale pokračování příběhu budeme muset nechat na jindy. Mám ještě nějaké neodkladné záležitosti k vyřízení. Dýmku zatím nechám tady a zajistím termín bližšího prozkoumání elfských nápisů.“
Johnatan souhlasil, sice by rád věděl jaká tajemství dýmka ukrývá už nyní, ale respektoval profesorův čas.

„Co se dá dělat, děkuji za milou návštěvu a těším se, že již brzy vyslechnu zbytek příběhu.“
Profesor Kornhel odešel a Johnatan se pustil do kompletního vybalování všech pokladů, které na poslední cestě získal. V těchto věcech chtěl mít vždy pořádek a tak každý předmět pečlivě zapisoval. Zjišťoval ještě další informace o daném předmětu a ty přikládal do speciálních složek. K dnešnímu dni měl rozsáhlou, ale přehlednou kartotéku všech možných předmětů a artefaktů. O některých věděl vše, ale mnohé nedokázal ani pojmenovat, ty čekaly na dlouhé bádání a hledání v knihách. V tom se zase přímo vyžíval profesor Kornhel a nabyté informace Johnatanovi sděloval.

Dnes si Roomstone úlovek roztřídil jen do základních skupin, ale i to mu trvalo skoro celý den. Podvečer si dal kávu a spokojeně usednul na zahradu, na stole měl položenou Dračí dýmku, uvědomil si, že ani neví jak se sem dostala. Bylo to podivné, ale moc nad tím nepřemýšlel mohl ji sem mimoděk položit když se zaujetím třídil věci.
Jak seděl u kávy a byl v pohodovém rozpoložení vzal do rukou dýmku a najednou měl velkou chuť ji vyzkoušet. Vždyť z takové dýmky si jen tak někdo nezakouří a navíc byla tak zvláštní. Vybral ten nejlepší tabák který měl, nejdříve si odsypal potřebné množství, vybral z něj zdřevnatělé kousky a ještě jemně mezi prsty promnul tabák aby se přesvědčil, jestli je opravdu čistý. Potom po částech začal do dýmky drcené lístky cpát. Zapálil první zápalku a nechal tabák hezky rozhořet, nejdříve potáhl razantněji a kolem jeho hlavy se rozplýval aromatický kouř. Vůně to byla nádherná, cítil exotické koření, které mělo nasládlou příchuť a dopřával si odpočinku při bafání.

Když vypouštěl kouř, zdálo se mu, jakoby k němu v mlhavém oparu kráčela osoba. Nejdříve se zalekl a tuto divnou představu zahnal z hlavy. Po chvíli ale zjišťoval, že je ten dojem silnější a že opravdu někoho vidí. Byla to postava v temné kápi a byla stále blíž. Začala se jej zmocňovat panika, ale nedokázal se ani pohnout. Postava už byla téměř na dosah ruky, viděl i do zamračené zlostné tváře. Po zádech mu běhalo nepříjemné mrazení, dokázal rozeznat, že na něj postava něco vykřikuje, ale vůbec nic neslyšel, jen temné hučení, které určitě nebylo uklidňující.
Johnatan se náhle probudil, ihned se podíval směrem odkud postava přicházela, ale viděl jen osvětlený parčík a můry jak poletují ve světle lamp. Všiml si, že dýmka leží vyhaslá vedle jeho nohou. Najednou si oddechl, uvědomil si, že to byl jen sen, ale hodně divný sen, jakoby věděl kdo byla ta postava, ale nedokázal si vzpomenout.
Druhý den se hned od rána pustil do třídění artefaktů, a na podivný sen si už ani nevzpomněl. Odpoledne obdržel zprávu o večerní návštěvě profesora Kornhela. Nečekal, že to bude tak brzy, ale bylo vidět, že i jeho přítele nález dýmky natolik fascinoval, že si nenechal ujít žádnou příležitost seznámit se s tímto kouskem.

Johnatan Roomstone byl jako na trní, nemohl se dočkat profesorova příchodu a aby se co nejméně zdržovali formalitami, poručil svému komorníkovi vše připravit předem. Zazvonění zvonku u venkovních dveří bylo jako doušek vody po dlouhé cestě pouští.
„Vítejte příteli, a následujte mne do salonku.“ Pronesl se vzrušeným hlasem dobrodruh.
Profesor se usadil usrkl kapku čaje a s šibalským úsměvem pověděl. „Mám pro vás novinky ohledně dračí dýmky. Dnes ráno jsem hovořil s doktorkou Moorovou ohledně podrobnějšího prozkoumání dýmky. Potvrdila mi, že bychom na tom mohli pracovat již od zítřka. Co vy na to ?
„To je naprosto úžasná zpráva, jsem zvědav jaká tajemství se v dýmce ukrývají.“ Vykřikl Roomstone.
„Ale dnes mi snad už dopovíte příběh Elvin a jak to vlastně všechno dopadlo s jejich cestou.“
„Samozřejmě příteli.“ Přisvědčil profesor. „Takže kde jme to přestali ? Už si vzpomínám“


Orim vyprávěl o zvěstech, které se šíří krajem. „Velitel pouštních barbarů Sardok, prý shromažďuje své armády a chystá se na další útok na Sabburai, chce získat kámen vědění.“
„To už tu několikrát bylo Orime.“ Odpověděla Dolorias. „A nikdy se mu nepodařilo překročit hlavní bránu města, natož získat ten drahocenný klenot.“
„Tentokrát je to jiné.“ Nenechal se odbýt Orim. „Tentokrát se mu podařilo přesvědčit temné mágy, aby bojovali po jeho boku. Mágové mají pod svou mocí mnoho nelidských příšer, které se nezastaví před ničím.“

Dolorias věděla, že s temnými mágy není radno si zahrávat, navíc je nyní čeká cesta do písečných bažin mezi sběrače kostí. A její nepřítomnost může oslabit Věž.
„Vím na co myslíš, Dolorias“ Vmísil se slovy do jejích myšlenek Orim. „Slyšel jsem, že Vás čeká dlouhá cesta, která by za jiných okolností mohla být zajímavým výletem, ale nyní je to spíše velký risk. Mám cestu stejným směrem, dovol mi vás doprovázet, třeba bych mohl být užitečný.“„Pokud je to tak, Orime, určitě tvou přítomnost při naší pouti přivítáme.“

Orberis - IV. Kapitola - Volba cesty

Elvin žila v prastarém městě Saburrai, které leželo na severu Eastelderu. Vyrůstala mezi mágy ve Věži, tak všichni říkali místu jejich ochrany a nadějí. Pocit bezpečí byl tenkrát na místě, neboť Saburrai bylo drsné místo, díky nepřístupnosti okolní pouště a útokům pouštních barbarů. I když se jim nikdy nepodařilo pevnost dobýt, stále usilovali o mocný kámen vědění, který byl ukryt v katakombách pod věží.

Kněžka Dolorais byla jedna z ochránců kamene a snažila se Elvin naučit magii, které sama vládla velmi dobře. Měla s Elvin mnoho starostí, ale nejvíce ji skličovalo, že stále více času tráví pod věží, místo učení kouzel. Ještě ji toho měla tolik naučit, aby byla připravena na úkol, který před ní leží a o kterém ještě ani nevěděla.

= = =

Mladá dívka se jednoho dne opět vytratila na další z průzkumných výprav, které tak ráda prováděla. Byl horký den, ale v chodbách věže byl příjemný chládek, který jakoby zmrazil čas. Elvin procházela chodbami, náhle si uvědomila, že je dnes dál než obvykle, ale její zvědavost jí nedala a pokračovala dál. Šla kolem kamenné zdi, kterou osvětlovali mihotavé plamínky loučí připevněných na stěnách. Ocitla se na rozcestí hlavní chodby a postranní uličky, která vedla vpravo a nebyla osvětlena.

Průzkumnice se pustila vedlejší uličkou. Došla až k malým dřevěným dveřím, které byli opředeny pavučinami, bylo zde mimořádně temno, neboť poslední louč svítila asi deset metrů za ní. Měla velmi smíšené pocity, ráda by zjistila co se ukrývá za dveřmi, ale instinkt jí velel ostražitost. Opatrně setřela pavučinu z obloukové kliky, kterou v zápětí stiskla, ale klika se ani nepohnula. Stisk tedy opakovala s větším důrazem, náhle se tichou chodbou rozlehlo hlasité cvaknutí, jak povolila rezavá klika. Elvin v tu chvíli úplně ztuhla, měla pocit, že zvuk dolehl snad až na samotný okraj pouště. Zároveň si byla vědoma toho, že se zvuk plížil i na druhou stranu, která se jí stále skrývala za dveřmi a pokud je tam něco nebezpečného už si to na ni brousí zuby. Nyní každou chvíli očekávala útok ze tmy a byla připravena bojovat, ale nic se nestalo, zvuk utichl stejně rychle jako se rozezněl, dveře byly stále zavřeny a po prozkoumání zjistila, že jsou zamčeny.

První obavy z útoku se rozplynuli a už přemýšlela o tom jak se dostat dál. Ne nadarmo trávila čas pod věží s místními uličníky, do života ji naučili mnoho zajímavých věcí, dokonce i to, jak odemknout zámek. Zatím měla zkušenost jen s odemykáním truhlice, ale napadlo ji, že by dveře mohli fungovat podobně. Z opasku vytáhla kovové náčiní které zabořila do otvoru, netrvalo dlouho a zámek povolil.

Opřela se do dveří, které se s vrzáním pomalounku otevíraly. V šeru rozeznávala schody vedoucí dolů, mírně se stáčely doleva. Vydala se dál až došla na rovnou zem, byla tady úplná tma, vzpomněla si na jednoduché kouzlo, které se naučila už jako malá holka. Z kapsy vytáhla malý kámen rubínové barvy, otřela ho dlaní a zamumlala kratičké zaříkávadlo. Kámen začal pomalounku zářit, nejdříve jen mírně osvětloval její dlaň, ale po chvíli již rozeznávala obrysy místnosti.

Pomalu postupovala vpřed a náhle o něco klopýtla, nahmatala před sebou dřevěný stůl, který nyní opatrně obešla. Na protější zdi uviděla nevyhořelou louč. Sáhla do kapes a v zápětí ji křesadlem zapálila. V tom okamžiku se místností rozlilo světlo a ona viděla každý detail. Na stěnách se pohupovaly pavučiny a podlahu pokrývaly nánosy prachu, bylo vidět, že toto místo nikdo nenavštěvoval několik let. Po zemi se povalovalo mnoho zbytků polámaného nábytku a v rohu zahlédla místečko, které ji zaujalo nejvíce. Stál tam napůl rozpadlý stojan se zbraněmi, přistoupila blíž a se zaujetím si prohlížela celý arzenál, meč, který tam stál se nedal srovnat s žádnou zbraní, kterou dosud viděla. Byl sice trochu rezavý, ale konečně bude mít opravdovou zbraň.

Uchopila do rukou meč a náhle ucítila jemné chvění, které pramenilo z rezavějící čepele. Ve chvilce se meč zaleskl a rez opadala jako omítka ze zdi. Elvin jen žasla a měla pocit, že je nyní v naprostém bezpečí. Co mělo následovat, přišlo hned v zápětí.
Zadní část místnosti se začala rozpadat a kamenná zeď se pomalu rozevřela. Ze tmy se vynořila děsivá vlčí hlava, ze které zazněl dunivý hlas.
„Čekám na tuto chvíli snad sto let, nyní prověřím, zda jsi hodna vlčího meče. Máš ještě možnost úniku, ale pokud se rozhodneš vzít si meč sebou, musíme se utkat v boji na život a na smrt!“
Dívka nabitá energií meče s velkým sebevědomím vyštěkla.
„Meč ti nevrátím!“
„Dobře si to rozmysli, to není žádná dětská hra, kterou provozuješ se svými kamarádíčky pod věží. Jde ti o život děvenko!“
Ve zlomku vteřiny se jejich pohledy střetly, bojovnice jakoby na chvíli zvažovala možnost utéct, ale toho kousku ostrého kovu se nechtěla vzdát. Napřáhla meč do bojové pozice a vykřikla.
„Jsem připravena bojovat!“
V tom se vlčí hlava začala přibližovat a na světlo se dostala i zbývající část vlka. Měl nezvykle tmavou barvu a byl obrovský, tak velké zvíře snad ještě neviděla.
Šelma hbitým skokem přeskočila stůl a v zápětí vzduchem na prázdno proletěla čepel meče. Elvin malinko zavrávorala, ale po chvilce zase stála pevně v bojovém postoji. V tu chvíli vlčí zuby chňaply hned vedle její paže. Uslyšela zapraskání látky, kterou jí nepřítel strhnul z rukávu. Věděla, že právě unikla ošklivému zranění. Vlk, který zaútočil, byl nyní otočený bokem. Dívka věděla, že pokud hned nezasadí alespoň úder, bude ve velmi špatném postavení bez obrany. Napjala všechny síly a útok opětovala. V tu chvíli ucítila jak meč do něčeho narazil, ozvalo se zakvílení a meč se jí opět zachvěl v ruce. Když se vzpamatovala viděla zraněné zvíře jak padá k zemi. Dívka k ochromenému vlkovi přistoupila blíž a oběma rukama proti němu napřáhla ostrou čepel. V okamžiku kdy se chystala na smrtící úder, její nepřítel otevřel oči a mezi zuby procedil.

„Podcenil jsem tvé schopnosti, ale ve zkoušce jsi obstála, musíš se ještě mnohému naučit abys uspěla v úkolu, který tě čeká“
Elvin, stála bez hnutí a jen ze sebe vykoktala.
„O jakém úkolu to mluvíš ?“
„Nemám už moc času, vyhledej čaroděje Murdona v písečných bažinách, on už ví.“
V tom okamžiku se vlčí tělo rozpadlo na prach a dívka si znova opakovala co jí vlk řekl.

= = =
Cestou do komnat věže Elvin přemýšlela, co řekne tetě Dolorias. Navíc už byla pryč déle, než aby mohla zůstat její tetička klidná. Hlavou se jí honily věci o tom co se stalo a proč zrovna ona má plnit nějaký úkol. Kdo byl ten podivný vlk a co je to za vlčí meč? Ať už chtěla, nebo ne, musela to kněžce Dolorias vše vypovědět.
„Tetičko, přihodilo se něco zvláštního.“
Dolorias se na ni zamračila. „Ale to ještě neomlouvá tvůj pozdní příchod. Poslední dobou se mi vůbec nelíbí, kolik času trávíš pod věží.“
Elvin jakoby přeslechla výtky své opatrovnice.
„Tetičko, tetičko zabila jsem temného vlka ve sklepeních pod věží.“
Kněžka, se chytila opěradla dřevěného křesla, do kterého v zápětí usedla. Bylo vidět, že ji zpráva dívky vůbec nepotěšila. Věděla že má tato chvíle přijít, ale vždy si myslela, že svoji svěřenkyni lépe připraví. Díky neustálým útokům pouštních barbarů a její pomoci při obraně stále odkládala to sdělení o zkoušce a volbě cesty.

„Stalo se něco?“ Zeptala se Elvin.
„Vlk, kterého jsi přemohla, byl ve skutečnosti čaroděj Karthak. Býval strážce pokladu moci, ale temné síly ho přemohly a on chtěl poklad získat pro sebe, ovládl by tak část Eastelderu. Mágové ve věži ho zakleli do podoby vlka a pak ho dlouho nikdo neviděl. Říkalo se, že utekl do temného lesa, kde hledal pomoc, ale temní elfové mu přisoudili další úkol. Hlídat vlčí meč, který rozhodne o magii, nebo boji. Ten, kdo uchopí vlčí meč a nepoužije ochranné kouzlo, se může stát hrdinou, nebo utéct jako zbabělec. Ale pokud by použil magii, rázem by si podmanil moc meče a vládl by velkou magickou silou.“
Elvin to pochopila. „Znamená to tedy, že jsem veškerou magickou moc ztratila a budu vládnout pouze pomocí meče ?“
„Zůstali ti tvé vědomosti a vše co jsi se naučila, nemůžeš však postoupit na úroveň mága. Tvá cesta je nyní zvolena, ale jak tě znám, i kdybys vše věděla o vlčím meči, rozhodla by ses stejně jako nyní, duchem jsi víc bojovnice, než čarodějka.

Dívka se zamyslela a musela uznat, že má tetička pravdu. Vždyť výuka magie jí nikdy nic neříkala. Mnohem raději pobývala pod věží se synem velitele stáží Strikem, který ji učil mnoha bojovým kouskům. Náhle si vzpomněla.
„A co ten úkol o kterém mluvil Karthak ? Mám najít nějakého Murdona.“
„Ach ano, starý Murdon, je to věštec, který pobývá v písečných bažinách. Pokud je někdo, kdo ti řekne něco o tvém úkolu, je to právě on.“
Dolorias pokrčila rameny a smutně pohlédla na mladou bojovnici.
„Nedá se nic dělat, musíme se vydat na cestu co nejdříve.“

Orberis - III. Kapitola - Královna východní země

To ráno bylo chladnější, ale přesto se Johnatan Roomstone rozhodl, že posnídá na terase. Protože byl požitkář, vychutnával si každý doušek ranní kávy. Snažil se mít čistou hlavu aby mohl lépe vnímat profesora Korhela. Tu ho napadlo, že už by tu měl být, profesor byl většinou přesný a dnes byli domluveni, že se zastaví v půl desáté. Malinko znervózněl, ale v tu chvíli už služebná přiváděla jeho přítele.

„Vítej Henry, už jsem měl strach, že nepřijdete“
„Omlouvám se Nate, ale cestou mne potkala nečekaná nepříjemnost, musel jsem se vrátit do muzea, zdá se, že nám tam řádí nějaký šotek, ale myslím si, že je to spíš neschopnost galeristů.“
„Máte pravdu Henry, práce s lidmi je někdy, ehm, složitá.“

Po krátké odmlce a zdvořilostních frázích se usadili u zahradního stolku. Vedle dobrodruha stál servírovací vozík a v jeho polici ležel kožený vak. Johnatan se vítězně podíval na svého přítele a natáhl ruku k předmětu, který mu minulou noc nedal spát. Pomaloučku vytáhl dřevěné pouzdro a podal je profesorovi. Henry vzal penál, který otevřel, oči mu zajiskřili a tiše si oddechl. „Tak je to pravda. Opravdu je to ona, musím ti říct, příteli, že osud té dýmky je velmi pohnutý a jen stěží se dá odhadnout co ji ještě čeká.“

Henry se dal do vyprávění. „Už je to opravdu strašně dávno, ještě za starého světa, co se v bájném Orberisu narodilo děvče. Bylo to na území Eastelderu. V knihách se píše, že to bylo dítě, kterému na svět pomáhala přímo kněžka Dolorise“

Johnatan se zasnil, měl rád příběhy starého profesora, který je dokázal tak barvitě vyprávět. I nyní si dokázal představit každý detail..Viděl ženu oděnou v přiléhavém zeleném hábitu. Nebyla moc vysoká, její vlasy v barvě pouště se jí jemně kudrnatily přes ramena. Na čele mněla čelenku s blyštivým kamenem. Její rty odříkávaly nějakou motlitbu, nebo spíš kouzlo. Před

napřaženýma rukama se jí zhmotňovala světle modrá záře, kolem které se svíjely záblesky jako hejno hadů. V jednom okamžiku světlo zesílilo až na oslepující mez, náhle nastalo ticho, které v zápětí narušil pláč batolete. Tak se zrodila královna východní země, Elvin.

Orberis - II. Kapitola - Johnatan Roomstone

Cesta domů nebyla zdaleka tak dlouhá, jak plná očekávání, které pramenilo z jeho úlovku. Johnatan Roomstone se mohl chlubit pěknou sbírkou nálezů. Jako úspěšný hledač pokladů už navštívil mnoho zemí a přispěl svými poklady do nejednoho muzea, či vědecké instituce. Měl rád dobrodružství, na která se pečlivě připravoval zejména četbou starých, opravdu velmi starých knih.

Poklady, které ho fascinovali spíš svou historií a magií než bohatstvím, v něm zanechávali stále hlubší dojem o tom, že pohádky ze současnosti o hrdinských činech rytířů mají základ v lidech, kterým nalezené věci patřili. Zrovna jako Dračí dýmka, kterou si právě nesl a která ho stále více přitahovala, jakoby mu chtěla sdělit mnohá tajemství o dávných dobách, kdy hrdinové odplouvali na Valhallu a na světě vládla kouzla.

Většinou nebývalo zvykem, že si úlovek prohlížel ještě před příjezdem, ale dýmka ho lákala a vybízela k podrobnějšímu nahlédnutí, které si jindy vychutnával až v klidu své pracovny. Ten večer před odjezdem z posledního stanoviště, se prostě musel podívat. Pomaloučku otevřel dřevěný penál, ve kterém byla dýmka uložena v mistrně opracovaném úchytu. Znova ji vzal do dlaní a v odlesku plamenů táborového ohně si prohlížel jemnost detailů vypracované dračí hlavy.
Hlavička dýmky byla z nějakého exotického dřeva, jehož původ si zatím netroufal odhadnout. Drak, omotával dýmku svým dlouhým ocasem plným ostnů a šupin. Tvar lebky draka připomínal lva s otevřenou tlamou, který je připraven pohltit kořist. Místo hřívy se drak chlubil šupinatými ostny. Dva pařáty pevně svíraly otvor, do kterého se cpe tabák a ze zad mu vyčnívala dvě blánovitá křídla, připomínající křídla netopýra. I přes zlověstnou vizáž v sobě drak skrýval jakousi bázeň a pokoru, kterou mu do charakteru vtiskl neznámý umělec, dá li se tak nazvat výrobce dýmek. Podél spodní části dýmky byly vyřezány podobné znaky, jako na penále. Byl to nápis. Johnatan to písmo znal, ale bez pomoci nedokázal rozluštit co znaky znamenají, čím si byl však naprosto jist, byl jejich původ.

Ještě před příjezdem Roomstone zatelefonoval svému dlouholetému konzultantovi a příteli, profesoru Henry Korhelovi. Informoval ho o svém nálezu a požádal jej o možnou návštěvu. Henry byl nadšený archeolog, ale už méně sdílel nadšení z dobrodružství, které nepramenilo jen z přečtených knih a klidných vykopávek. Jeho znalosti byly rozsáhlé, dokázal hovořit o historii a mýtech jakoby to snad vše sám prožil.

Setkali se při jedné z vykopávek. Tenkrát John našel Zlatý květ pouště, z velkého pokladu vládce Narmera z první dynastie. Při bližším prostudování však zjistili, že je tento skvost jen střípkem v obrovském pokladu, který Narmer při svých válečných výpravách ukořistil. Při průzkumu množství nalezených artefaktů se z nich stali velmi dobří přátelé.
Nyní měl však John pro Henryho něco opravdu jedinečného a vzácného. O to víc se těšil na setkání a očekával mnoho zodpovězených otázek a samozřejmě nějakou tu legendu, která se k dýmce váže.

Jeho pracovna byla skromně zařízena, kolem stěn stály vysoké knihovny. V pravé části, hned vedle dveří měl skleněnou vitrínu, ve které uchovával některé vzácné kousky ze svých výprav. U okna stál mohutný masivní stůl plný papírů a knih. Roomstone si potrpěl na prožitky z průzkumu nalezených věcí, proto i když byl dům zařízen vcelku moderně v pracovně svítíval petrolejovou lampou. V rohu měl odpočinkové místo, které se skládalo z malého konferenčního stolku a pohovky. Na malé skříňce, která byla umístěna hned vedle pohovky stála malá soška ztvárňující boha Odina.

Dnes už byl hodně unaven, tak vybalil pouze nejnutnější věci a magickou Dračí dýmku. Tu uzavřel do vitríny, ještě zabalenou v koženém vaku. Skříňku zamykal se steskem, ale také s radostí, že již zítra bude o tomto předmětu vědět víc.Noc to byla dlouhá a i přes veškeré to trmácení a únavu nespal dobře. Pořád musel myslet na ten nápis vyrytý na dýmce. I když nerozuměl slovům, měl přesto pocit, že je to varování, nebo nějaká výhružka. O tomto prastarém předmětu již několikrát četl, ale nikde nebyla zmínka o něčem špatném. Věděl, že dýmka byla svědkem bojů mezi dobrem a zlem. Věděl, že s podobnými věcmi, není radno si zahrávat. Znova se začal dostavovat ten pocit, prohlédnout si dýmku a držet ji znovu ve svých dlaních, stejně jako předešlé noci. Trochu ze strachu, ale také únavou myšlenku na to, že půjde do pracovny pro dýmku, zaplašil a podařilo se mu usnout.

Orberis - I. Kapitola - Vítězství

Mezi blyštivými střípky žlutého kovu vykukovala hlava draka. Hrdě se tyčila nad celým pokladem, jakoby si byla vědoma toho, že ona sama je kouskem nejvzácnějším. V šeru rozeznával ostré zuby, které byli připraveny bránit svěřené území až do poslední chvíle.
Čekal ho konečný úkol k dovršení kolosálního vítězství. Ze svého vaku vytáhl dřevěné pouzdro, na jehož víku byly vyřezány zvláštní znaky, jednoduché a přitom velice ladně propojené. Otevřel víko a do své ruky vzal černý náustek, druhou rukou vyprostil zbývající část dýmky ve tvaru draka a rituálně je spojil dohromady. Nyní měl v rukou to o čem snil snad celý život. Dračí dýmku z Orberisu.