Čarodějka z Daroaw

Povídky od Eaperanta Dragon, esperanta.blog.cz

Každý kdo v něco věří má smysl života jasný. Židé věří v Boha. Křesťané v Ježíše Krista. A někteří věří v magickou zemi. Duchovní země. Skrytá a neporušená. Nikdo neví, kde se nachází. Kromě věřících. Ti tomuto místu říkají Nebe. Každý si myslí že se tam setká s Bohem Hospodinem a Ježíšem Kristem. Ale co když je Duchovní země a Nebe úplně něco jiného? Jediné vysvětlení pochází ze staré knihy Magický ostrov. Je z 15. století a pořád hezky zachovaná. Ale jediné písmo, které tam je umí jen jediný člověk na zemi. Tento člověk nemá jméno ale je to čarodějka z Daroaw.

Byla temná letní noc. Oblohu rozčísl mohutný blesk. Obloha ve světle blesku zfialověla. Na nebi byla Mléčná dráha. Tak úžasná tak magická. Klid nádherný klid. Najednou ale něco tento klid vyrušilo. Ze stromů se vznesly mraky kolibříků. Ozvalo se klapání kopyt. Z lesa se vynořili jezdci s kuší. Byli dva! Zastavili se a pozorovali oblohu. Najednou ve svitu měsíce se objevila silueta velkého zvířete. Letělo. Najednou se ozval velký řev. Nesnesitelný až si museli lovci zakrýt uši. Jakmile hluk ustal, vyrazili vpřed k poli. Po nich zbyla jen prašná stopa. Jeden vystřelil! Mířil na to zvíře. Vypadalo to, že se trefí, ale zvíře udělalo přemet ve vzduchu a šípu uhnulo. Ti lidé byli drakobíjci, kteří dostali za kůži, drápy, ostny, maso a drakonit z draka velké peníze, které ale věčně propíjeli. Jeden z drakobíjců se zastavil a do kuše vsadil hrst šípů. Asi mu došla trpělivost. Vypálil na toho krásného zlatého tvora. Drak šípům neuhnul, i když se snažil, zabodávaly se mu nelítostně do kůže a všude kapala z nebe krev. Drak se zřítil na pole. Zvedla se obrovská vlna prachu a drakobíjci poznali, že drak se zřítil a už se nepohybuje. Jeli přímo k němu. Zastavili, sesedli z koně a poplácali koníky po krku. Koním ale začaly téci slzy a ty se třpytily ve světle měsíce. Došli k drakovi a začali svými prsty přejíždět po kůži toho zvířete.
„Z toho bude peněz! Koupím si lepší kuš a šípy! Potom zajdu k tý čarodějce a poprosím jí o nějaké smrtelné kouzlo. Může být ještě ráda, že jsme jí neudali.“ Smál se první drakobíjec.
„Sermele. Koukni na to krásné zvíře. Já myslel, že ho zabijeme mečem. Tak i tak je to smrt, ale důstojná. Ty jsi ho surově zabil. Zabíjíme meči a ne kuší.“ Řekl ten druhý menší a asi i mladší.
„Norvele, je to jenom zvěř a navíc peníze jsou potřebnější než život jednoho zabijáka.“ Řekl ten první.
„Nemá cenu se s tebou dohadovat, že jo?“
„Asi ne, ale to je jedno. Řezník už čeká na další příděl a v suvenýrech nám za ty drápy, blány a křídla dobře zaplatí a hlavně proč tu marníme čas? Drakonit by se mezitím mohl roztéct!“
Vyztáhl kudlu a obratně mířil k hlavě. Když narazil na kůži, udělalo se kolem draka modré silové pole a drakobíjce úplně odmrštilo.
Z lesa se vynořila postava a oči jí svítily barvou silového pole. Bylo zřejmé, že to ona ho ovládá. Natáhla ruku směrem k druhému drakobíjci a odmrštila ho do dálky.
„Kilvere! Vzbuď se. Prosím.“ Klapala na hlavu drakovi ta postava. Drak najednou otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.
„Elissa Dragga? Děkuji mockrát. Kde jsou drakobijci?“ Ptal se lidským hlasem drak.
„Jsou jen omráčení.“ Odpověděla.
„Nasedni!“ zakřičel Kilver na Elissu a podíval se směrem ke staršímu drakobíjci, který se už zotavil a nahmatal kuši. Elissa chvatně skočila na draka a dala povel k letu. Kilver se vznesl do vzduchu a hmatně mával křídly. Drakobijci stříleli, ale marně. Kilver měl na sobě ochranný štít. Drakobíjci už to vzdali a vyrazili naštvaně k městu, aby se vyspali.
„Norvele! Vstávej.“ Křičel Sermel.
„Co zas?“
„Musíme k tý čarodějnici. Snad nám pomůže.“
„Tak nač čekáme?“ Řekl Norvel a oblékl se. Přehodil si přes rameno toulec se šípy a pro změnu si vzal luk.
Kráčeli městem a zabočili do temné uličky. Když se z ní vynořili, zašli za roh jednoho domu. Tam se objevil malý vchod do krámku.
„Dobrý den čarodějko. Máš nějaká kouzla na draky?“ Ptal se Seremel.
„A pan Seremel Holedras. Myslela jsem, že to kouzlo uhybání stačilo. Co byste chtěli za další kouzlo?!“ Ptala se hubená dívka. Možná asi 20 let.
„Něco čemu se ta bestie nevyhne a aby jí to sině poranilo. Ale vlastně ne....dej nám kouzlo do meče. Nějaký led, kyselinu, oheň nebo smrtící jed. Cokoliv!!! Jen ať se ta bestie už nezvedne!!!“ Práskl do stolu a silně se naklonil k dívce. Ta se však ani nehnula a upřela na něj své fialové oči.
„To kouzlo nepomohlo?!“ Ptala se znovu čarodějka. Zřejmě trvala na své otázce, aby byla zodpovězena.
„Ne nepomohlo, tedy vlastně ano, ale když jsme ho chtěli zapíchnout, odrazilo nás nějaké kouzlo.“ Vysvětloval Seremel, ale to mu do řeči skočil Norvel.
„A mě odhodila dál nějaká postava! Zářily jí oči! Nevíš o tom něco?!“ Ptal se trhavě Norvel.
„Semitský les je poslední dobou nebezpečný a já se snažím se mu vyhýbat. Jaká tedy chcete kouzla?“ řekla klidně a z ruky jí vyšlehlo plno barev.
„Něco do meče. led, kyselinu, oheň, jed. To je jedno. Prostě něco.“ Odvrátil se a ukázal na ni.
„Led by vám stačil? -300°C by stačilo?“ Ptala se a z ruky jí vyšlehl pramen ledu, který ochladil celou místnost až z krámku. Drakobíjci zmrzli.
„T....t...oo by st.tačil....l...o.“ Drkotal zuby Seremel. Čarodějka napřáhla ruku a mrštila led do meče, který měl Seremel v ruce.
„Raději si vezměte tyto rukavice, abyste nezmrzli.“ Řekla a podávala je Norvelovi i Seremelovi. Napřáhla se k Norvolovu meči a začala do něj posílat prameny ledu. Meč se jasně bíle rozzářil. Norvel i Seremel si raději nandali rukavice.
„Dělá to 300 zlatých.“ Řekla klidně.
„A co když je teď nemáme? Hmm?“ Řekl drze Seremel.
„Máte.“ Řekla a nepatrně pohnula rukou. Do vzduchu se vznesl váček plný peněz přímo z boku Seremela.
„Tyhle ti nedáme! Potřebujeme je na další věci!“ Sáhl po váčku a upnul si ho k boku.
„Na pití?“ Řekla čarodějka.
„Ne! Dáme ti drakonit, nebo něco z té potvory.“ Řekl Seremel.
„Jestli je nepřinesete, zabiju vás.“ Řekla pomalu.
„Hmmm fakt? Už se těšim.“ Řekl drze Norvel a vytáhl meč z pochvy a mířil na ní. Z nenadání se začal třást strop, až se najednou hroutil na ně. Norvel i Seremel uskočili, ale řízlo je to do zápěstí.
„Tohle už nedělej, jinak tě udáme!!“ Řekl Seremel a zbaběle prchali pryč. Čarodějka se zasmála a zazářily jí oči v barvě, kterou viděli drakobíjci v noci. Zářily barvou silového pole, které ochránilo hodného draka před záhubou.

Konec první části

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit !

Dissimilitudo

Povídky od MonnaMrkev, www.sblog.cz/m.r.k.e.v

popis: Co se stane, když se do našeho (i když ne tak úplně) světa dostanou bytosti ze světa fantasy?

„Pamatuješ si to?“
„Co jestli si pamatuju?“
„Jaký to tady bylo… myslím, než jsme přišli my.“
„Pamatuju.“
„A…“
„A? Já nevím. Bylo to divný. Bylo mi sedm, když začala válka.“
„Tvůj táta šel bojovat?“
„Ne. Táta měl problémy s chozením. Už si nepamatuju, co mu bylo. Ale kulhal.“
…
„Tak jaký to bylo?“
„Tady? Divný. A špinavý. Až do sedmi let si pamatuju jenom město. Nekonečný šedivý město schovaný pod příkrovem šedivých mraků. Myslím, že si to nedokážeš představit.“
„Asi ne.“
…
„Bydleli jsme v domě s nejmíň dalšíma dvaceti rodinama. Nikdy nebylo ticho. Vždycky někdo někde vysával, nebo někde řvalo dítě. Poprvé jsem ticho… myslím opravdový hrobový ticho slyšela, až když dopadla první bomba. To ticho tenkrát se nedá ani popsat. Ticho a zároveň zvuk výbuchu znovu a znovu rezonující v bludišti šedivých domů. A pak přišel křik. Křik děsu a bolesti. Křik překvapení. Ale já jsem se nebála vůbec. Ještě jsem si nedokázala představit, co přijde.“

***

Na temně modrém nebi se vznáší jen o něco málo temnější skvrna. Každou vteřinu je větší a větší až vrhá stín skoro na třetinu parkoviště. Obrovský hnědozelený drak se zaduněním „přistane“ mezi několik aut.
„Zase pozdě Briame…“ ozve se za jeho zády. Z obrubníku se zvedne pubertální výrostek v kožených kalhotách a světlé košili.
Drak něco zavrčí. Skoro to zní, jakoby naštvaně odpovídal.
„Jasně… samý výmluvy...“
Další zavrčení.
„Ale nemusíš se hned urážet. Já vím, že máš taky vlastní věci na práci.“ Pokračuje kluk. Nezapomene při tom protočit zorničky. Vzápětí ale draka konejšivě poplácá po čumáku. A začne „nasedat“. Stoupne si na pokrčenou drakovu nohu a přehoupne se nahoru mezi dva černé ostny na jeho dlouhém krku.
Drak se pořádně odrazí a vzlétne.
Vedle si starší muž něco naštvaně zamumlá pod vousy a začne skládat svůj nákup do auta.

***

„Máš mě rád?“
„Co to je za otázku?“
„Já nevím… kdybys neměl, celé by to nemělo smysl.“
„Co?“
„Tohle. Je to špatné. Nebude se jim to líbit. Ani našim, ani vašim.“
…
„Miluju tě.“
„Dík.“
…
„Bojíš se?“
„Ne. Ještě nevím, co všechno přijde.“
„Já se taky nebojím.“
„Ne?“
„S tebou ne.“

***

„Rada OSN dnes přijala rozhodnutí o poskytnutí trvalého občanství ‚návštěvníkům‘. Nabídla to výměnou za volný průchod ‚bránou‘…“
„Pche… ‚návštěvníci‘… volný průchod hranicemi? Zaplaví nás. To ti říkám. Tam u nich to musí být děsivé, když odtud pocházejí všechny ty příšery.“
„Ale tati…“ napomene ho mladší dívka a postaví před něj kus jablečného koláče a kávu.
„To si nechám líbit…“ pochvaluje si muž a zhluboka nosem vtáhne vůni koláče.
„Dobrou chuť… Nechápu, proč je pořád bráníš? Nejsou odsaď a nikdo je nazval, tak co tady dělaj. Kdyby to bylo na mě můžou si klidně táhnout vodkaď přišli!“
„Ale někteří naši jsou tam u nich.“
„Noa? Jestli si je tam pustili, tak je to jejich věc. I když nechápu, jak někdo může toužit po tom, bydlet ve světě s přerostlýma ještěrkama a ženskýma na koštěti,“ odfrkne si a od pusy mu odletí několik drobků přímo na bílý ubrus.
„Já to chápu…“
„Simtě tak to mi vysvětli.“
„Protože je šance, že tam u nich to bude lepší. Tady je to pořád stejný a za chvíli to bude plně stejný jako před válkou. Třeba jsou tam lidi chytřejší a nedovolí aby to u nich vypuklo znovu.“
„Co ty víš o válce…“ zabručí si tatík po fousy a přetáhne si přikrývku přes zbytek pravé nohy. Dnes je takové chladno. V takových dnech ji znovu cítí. Znovu cítí tu bolest. Cítí nohu, kterou už dávno nemá.

***

„Co si dělala, když ses dozvěděla, o otevření brány?“
„Nevím, proč tě to zajímá?“
„Jen tak. Já jsem se opíjel po pohřbu mámy. Teda opíjel… tenkrát mi stačilo jedno pivo a ležel jsem pod stolem.“
„Víš, že ani nevím, co jsem dělala? Možná… myslím, že jsem zařizovala něco v bytě. Můj první byt. Chápeš? Vlastně to ani nebyl byt. Jedna místnost s kuchyňskou linkou a koupelna se záchodem. Ale myslím, že mě to v tu chvíli zajímalo víc, než to, co si zase vymysleli ti nahoře…“
„Hmm…“
„Co je?“
„Tam u nás to bylo velký. Otevřelo se to pár mil od nás. Myslel jsem, že je to apokalypsa. Myslel jsem, že si pro mě přijde máma s křídly na zádech. Byl jsem ještě dítě.“
„Já ne. Nemůžeš být dítě, když před tebou tvýmu tátovi ustřelí hlavu.“
„Je mi to líto…“
„Nemusí. Válka byla hrozná. Jenomže… když se dívám zpátky, přinesla spoustu dobrých věcí.“

***

„Andrew! Vrať se. Nešahej na to! Ať něco nechytneš!“ vřískne vyděšeně baculatá žena na svého šestiletého syna.
„Tím TO myslíte moje dítě?“ zjeví se jí za zády vysoká bledá postava.
„Já… omlouvám se.“
„Omluvy si nechte. My jsme tu pitomou bránu nechtěli. Bylo nám samotným dobře i bez vás!“ elfka plivne ženě k nohám, popadne vřískajícího světlovlasého chlapečka za ruku a rychlým krokem se vzdálí.
„Andrew, kolikrát ti mám říkat, že se k nim nemáš přibližovat. Kdo ví, co by ti mohli udělat…“ hubuje matka šestiletého chlapce a táhne ho pryč stejně rázně jako před chvílí elfka toho svého.
„Proč ne?“
„Co proč?“ odpoví matka, jejíž myšlenky se zatoulaly směrem k dnešnímu obědu.
„Proč na ně nesmím šahat?“
„Prostě proto!“
„Proč proto?“
„Ach jo… prostě Andrew… oni jsou jiní než my. Nevíš, co ti můžou udělat. Nic o nich nevíme,“ snaží se mu matka objasnit vlastní strach.
„Ale já vím!“ řekne chlapeček pyšně.
„Copak víš, Andrew?“ myšlenky opět zaletí k problému, jestli je dobré vařit v takovém vedru k obědu něco z masa, nebo bude lepší něco lehčího.
„Vím, že ten kluk má rád stejné cukroví jako já. A umí hrát dobře fotbal. A jde mu přírodověda a vůbec mu nejde matika.“
„Jak tohle všechno…“
„Chodí se mnou do školy. Jmenuje se Elian,“ odpoví chlapec pyšně. Všechno to ví. Zatím co máma o nich nic neví. On ví. Sedí s Elianem v lavici.
A matka mlčí. Zapomene na dnešní oběd a její myšlenky se začnou točit kolem toho, jak si podá ředitele. Jak můžou tyhle bytosti dát do jedné třídy s jejím dítětem?

***

„Jaké dobré věci může přinést válka?“
„Ty jsi to tu neviděl před ní.“
„Ne.“
„Všude byly domy. Obrovské betonové domy a mezi nimi betonová nádvoříčka s jedním nebo dvěma stromy. Z amplionů na ulicích se neustále ozývala hlášení a v naší čtvrti byla policie největším postrachem normálních lidí.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč jste neměli víc stromů a trávu a květiny?“
„Nebylo místo, kam je vysadit. Všude byli lidé. Ulice za ulicí, dům za domem…“
„Jak to? Kde se vzalo takové množství lidí?“
„Přemnožili jsme se. Každý živočišný druh má svého přirozeného nepřítele. Nějaké jiné zvíře, které hlídá jeho stavy. Jenom člověk ho nemá… tak se stal predátorem sám sobě. Sám snížil své stavy. Když to příroda nezvládla nemocemi ani přírodními katastrofami, vypukla válka…“
„Válka vypukla, protože se lidé nedohodli.“
„Nedohodli se, protože byli vzteklí. Měli málo místa a tak se rozhodli si ho vzít.“
„Jak to, že je tu teď tolik stromů a všude tráva. A květiny?“
„Ach… kdybys to viděl po válce. Na zemi zbylo jenom pár milionů lidí. Všude bylo tolik místa a prázdné domy. Pusto. Pak si ale příroda začala brát zpět, to co jí patří. Jakmile od někudy odešli lidé, budovy se začaly rozpadat. Tovární komíny padali k zemi rozebrány popínavými květinami. Domy zarůstaly trávou. Květiny se objevovali každé puklině v betonu. Odpad, který dříve příroda ničila po staletí jí byl tráven skoro před očima. Najednou byl všude život, tolik života. Vůbec si nedokážu představit, kde se vzala všechna ta zvířata. Museli utéct z velkochovů a zoologických zahrad. Pak začaly ve větších puklinách růst stromy. Nádherné vysoké stromy. Čisté s vonícím listím. A mezi tím pořád pršelo. Z ulic se smívala všechna špína. Bylo to neuvěřitelné, nikdy jsem nic takového neviděla. Zmizelo to. Všechno. Všechny nekonečné ulice s ampliony. Betonová nádvoříčka s nemocnými stromy. Všude tady po náma to je. Tady pod tou trávou, pod hlínou jsou zbytky civilizace. Možná ležíme na něčím domě, nebo na tovární hale…“
„To ale muselo trvat celé roky…“
„Ne zdálo se mi to jako okamžik… ale vlastně to byly asi tři roky. Pouhé tři roky a po staré civilizaci nebylo ani památky.“

***

„Nech ji být!“ vzlyká drobný pihatý kluk.
„A co mi uděláš, když nenechám?“ odpoví mu na to jiný, jen o něco větší.
„Prosím, nic jsme ti neudělali.“
„Je to bestie. Zrůda, rozumíš?“
„Je to kamarádka…“ zašeptá ten menší zoufale.
Tři další kluci píchají klacky do obrovské svázané kočky. Do kočky se dvěma lvím ocasem. Kočka prská a snaží se osvobodit. Ale sama ví, že boj s provazy je předem prohraný. Upře obrovské jantarové oči na drobného chlapce.
Chlapec ty svoje zavře.
A provazy najednou zmizí. Jsou pryč a nezůstane po nich ani stopa.
Maguár vyskočí na nohy a kluci se rozprchnou.
„Promiň, ale máma mi to zakázala,“ dřepne si chlapec, aby si s šelmou hleděli přímo do očí.
„Já vím, Casiape,“ odpoví kočka rozvážným hlubokým hlasem.
„Ale měl jsem to udělat dřív,“ řekne zlostně a dodá: „Jsou to zrůdy, nenávidím je.“
„Neměl bys. Také jsou to lidé. Mají jenom strach.“
„Já mám taky strach a nikoho to nezajímá. A máma se tváří že je stejná jako oni. Nečaruje. Dokonce ani doma. A my na to nesmíme ani pomyslet. Ale oni to stejně vědí. Všichni vědí, že nejsme jako oni… Jenomže já pořád tak nějak nechápu, proč bych se měl stydět za to, co jsem,“ povzdechne si chlapec odevzdaně.
„Nikdy se, Casiape, nestyď za to kým jsi. Ta moc k tobě patří stejně jako tvoje ruce a nohy. Není to něco, čeho se můžeš zbavit nebo něco co můžeš zapřít,“ kočka přitiskne vlhký čumáček na chlapcovu tvář a pak ho ještě konejšivě olízne na nose.

***
„Všechno je to tolik zvláštní…“
„A co?“
„Jeden den jsi tulák. Nájemný bojovník. A druhý den už celý vyděšený lezeš do díry, která tě zavede bůh ví kam. A když tě tam dovede. Všichni tě najednou nenávidí. Protože teď si cizinec. Jsi tu navíc a všichni chtějí, abys zase hezky rychle vypadnul…“
„Já nechci, abys odešel.“
„A co chceš?“
„Chci tu s tebou ležet napořád. Vdechovat tvoji vůni a předstírat, že okolo není nic jiného. Že nežijeme na planetě, která smrti unikla jsem o vlásek. Že nežijeme na planetě, jíž si její obyvatelé už zase neváží. Nelíbí se mi to. A nemůžu s tím vůbec nic dělat.“
„Děsí tě to?“
„Co, že Země zase jednou bude planeta posetá domy a lidmi? Jo děsí. Ale to nic nezmění.“
…
„Tvoje máma umřela ve válce?“
„Jo… přes naši vesnici se válka přehnala celkem třikrát. Naposledy, to už skřeti ustupovali, mi zabili mámu.“
„Promiň, to byla hloupá otázka…“
„Nebyla. Mámu sem měl rád. Ale kdybych o ni nepřišel, pracoval bych teď od rána do večera na poli. A nikdy bych tě nepotkal.“

***

„Vzteklá chiméra ohrožuje předměstí Londýna“
„Grif napadl rodinu v Madridu“
„Skupina trpaslíků drží horníky jako rukojmí“

Zrzavá dívenka stojí u stánku novinami a slabikuje si pro sebe potichu novinové titulky.
„Maminko, co je to chiméra?“
„Asi nějaký to neřádstvo tam od nich.“
„Aha… A co je to neřádstvo?“
„Neptej se pořád tak hloupě a pojď už…“ postrčí holčičku před sebe.

***
„Chtěl bych si tě vzít. Myslím jednou…“
„Nikdy nám to nedovolí… navíc kdo řekl, že já chci.“
„A chceš?“
„Myslím že ne. Nejsem zvyklá se o někoho starat.“
„Ale já bych se chtěl postarat o tebe.“
„Proč?“
„Protože mi to v tomhle podivném světě přijde jako jediná věc, co má nějakou cenu.“
„Hey. Tenhle podivnej svět je náhodou můj abys věděl! Je krutej a nesmyslnej, ale spousta věcí tu má smysl. Musíš se jenom pořádně dívat.“
„Tak mi to řekni…“
„Co ti mám řict?“
„Co tady má vlastně smysl.“
„Každý nový ráno, kdy se můžeš svobodně nadechnout, má smysl. Každá květina a každém strom který zatím můžou růst jak se jim zlíbí. Každý nový zrození. Všechny začátky tady mají smysl. Alespoň trochu. Protože pokud stále něco nového začíná, pořád je tu naděje, že se něco změní. Naděje, že příští generace lidí bude jiná. Že dokážou akceptovat odlišnosti. Že pochopí, že krása je v rozmanitosti. Že pochopí, že některý věci si musíme chránit, jinak nám tahle překrásná modrá planeta umře pod nohama…“
„Miluju to.“
„Co miluješ?“
„Ty tvoje nekonečný proslovy.“
„Víš co, trhni si.“
„A víš co ještě miluju?“
„Co?“
„Tebe…“
„Já tebe taky.“

***
Dvě ruce s prsty tak nějak samozřejmě spletenými leží ve vysoké trávě. Jejich majitelé se dotýkají rameny. Nedívají se jeden na druhého. Pozorují hvězdy. Nemusejí se na sebe dívat. Pamatují si jeden druhého s neochvějnou jistotou. Nejdřív se jeden na druhého dívali snad tisíc roků a pak dvakrát tak dlouho prsty mapovali nejmenší detaily. Nakonec stejnou cestu opakovali svými rty.
Možná že jednou zapomenou. Že si jednou nedokážou vybavit vůni, která přináší pocit domova. Možná že si nevzpomenou ani na barvu, kterou oči toho druhého mají ve chvilkách touhy.
Možná jednou zapomenou na lásku. Možná jednou budou lhát.
Ale teď je to v pořádku. Láska bez nároků a bez výhrad. První a možná poslední správná věc.
Poprvé zažívají pocit, že možná dokážou něco změnit. Že dva lidé můžou pohnout světem. Jenom když budou chtít. Tady a teď bez předsudků a bez divných pohledů vlastního okolí. Tady stovky mil od civilizace. Teď uprostřed všeho času, který si jenom mohou přát.
Jeden tak nepodobný tomu druhému a přece stejní. Ona je jedna z tisíce identických pokladních v obchoďáku, který je v každém městě. Uniformovaná. Napasovaná do šablonky preciznosti a sterility. On je mladý a nerozvážný a impulzivní a… jak to jenom říct?... fantasy hrdina. Spí lehkým spánkem a neustále je ve střehu. A přesto teď dvě srdce tlučou ve stejném rytmu.

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit !

Povídka o Snu

Povídky od Estel Erunámë - www.estelin.blog.cz

„Ach, když už konečně pochopí, že já jsem jiná! Nejsem jako jiné děti! Jsem jiná! Toho už si přece musel někdo všimnout!“, za větou následovalo malé vzdechnutí. „ Ale, co si to namlouvám. Nikdo si mě nevšimne. Koho by zajímalo, co si ta malá, ukňouraná holka myslí! Nezajímám je a oni nezajímají mě! Od teď už ne! Jednou zmizím a už mě nikdo nenajde a možná si toho ani nevšimnou! Vypařím se jako duch! A víš kam pujdu?“, dívka se zasněně podívala ven z okna a pokračovala v psaní. „ Pujdu do Své Elgolie! Dnes jsem dočetla jednu knihu! Elgolie je země, kde je jezero, ve kterém když se vykoupeš, omládneš. Je tam i hora a na ní strom a na ten strom když vylezeš a budeš si přát vidět svoje přátelé, uvidíš je, i kdyby byli stovky kilometrů vzdálení.“, po téhle větě si Dancy utřela slzy, které ji vytryskly a psala dál. „ Ale já bych nechtěla vidět svoje přátele, už i proto, že žádné nemám. A vůbec bych nechtěla, aby v Mé Elgolii bylo nějaké takové místo! Chtěla bych ji najít! Svoji Elgolii, kde by byli dryády, elfové a všichni ti hrdinové knih, které den co den čtu! Tam bych chtěla jednou zemřít!

Ale nemůžu odejít! Alespoň ne teď! Nemůžu to mamince ani tatínkovi udělat! Mají mě rádi. Vím to. Nechápou mě stejně jako ostatní, ale udělali by pro mě cokoliv. Tohle bych jim nemohla udělat, i když si to ze srdce přeji! Rozum říká ne a srdce ano! Je zajímavé, jak se tyhle dvě věci bez sebe neobejdou! A když se rozum spojí se strachem, nikdy nemůžu poslechnout své srdce! Jednou se ale bát toho neznáma nebudu a vydám se na cestu ke Své drahé Elgolii! To slibuji!“

Dancy dopsala a usnula! Zdálo se jí o Její vysněné Elgolii, o faunech, dryádách, elfech a všech jejích hrdinů. (Dětství)

„Ach, už je to dávno, co jsem se ti svěřila se svým tajemstvím a touhou najít Elgolii. Asi chceš vědět, co se stalo? Ztratila jsem tě. A věčně si to budu vyčítat, protože nebýt jedné náhody, nikdy bych tě nenašla a zapomněla na své sny! Ano můj věrný příteli, ztratila jsem tě a ani nevím jak. Jen vím, že jsem zapomněla na svůj sen najít Elgolii! Jak už jsem řekla, věčně si to budu vyčítat! Ale ani tohle nechápu. Jak jsem mohla zapomenou na můj sen? Jak?“ zachvěla se. „ Ale už je to pryč. Teď začnu znova. Ach, jak se stydím. Tohle jsem přece nemohla udělat, nemohla jsem zapomenout!“, po dlouhé odmlce zase psala: „ Ale už dost vyčítání. Tohle nepomůže. Už jsem starší a silnější, než jsem bývala dřív. Teď je ta správná chvíle pro hledání mého ztraceného snu!“

Po měsíci

„Vzdávám to! Nenajdu ji! Elgolie je pro mě navždy ztracená! Přestala jsem v ni věřit! Jak se to mohla udělat!“, zamyslela se. „ Už to chápu! Máma mi říkala, když jsem byla malá, že dospívání je největší trápení! Měla snad pravdu? Opravdu dospívám a tím ztrácím všechny mé dětské sny? Proč? Proč tomu tak musí být?“, jen stěží zadržovala slzy. „ Můj sen je pro mě navždy ztracen! Nechci nikdy vyrůst! Závidím Petru Panovi a ztraceným klukům. Oni nikdy nevyrostou! Ano, taková by taky měla být Moje Elgolie. Měla by být Zemí, kde nikdo a nikdy nemůže vyrůst! Ale teď chápu, že to nikdy nebude! Jak ráda bych byla tím naivním dítětem, které si myslí, že něco takového jde! Moje země Fantazie musí být pustá! Když jsem byla malá, viděla jsem Nekonečný Příběh a od té doby si myslím, že čím víc sním, přeji si, fantazíruju a věřím v něco, co je nesplnitelné, tak Země Fantazie „vzkvétá“!! Možná je to pravda. Možná je teď Fantazie kvůli mně pustá!“ Nejraději bych nežila! Ale na to, abych si vzala život jsem moc zbabělá!“ Ale zabila jsem život mému snu!! A on se už nikdy nevrátí! (Puberta)

„Po kolikáté už jsem tě znovu našla? Po druhé? Zdá se mi, že toto je to správné číslo. Znovu jsem tě nalezla a s tebou i ztracený sen! Znovu jsem v něj začala věřit! Ach, jak jen popsat tu radost, která teď ve mně proudí! Znovu jsem se probudila, znovu začala žít! Ale to je teď! Co bylo předtím ještě nevíš! (Stáří)

Po posledním zápisu jsem tě znovu ztratila. No jo, jsem nepořádná a co? Vsadím se, že touhle úchylkou trpí snad všichni. Ten, kdo má vždycky všude čisto a pořádek musí být blázen.

Od té chvíle jsem začala žít nový život. Zamilovala jsem se a vdala. Můj muž byl hodný člověk. Rád četl, jako já. Tím mi byl mnohem bližší než mí rodiče. Byl to můj jediný přítel, jakého jsem kdy měla. Teď už nežije, ale přesto na něj myslím každý den a modlím se k Bohu, aby se měl dobře! On jediný mě na tomhle světě chápal. S ní jsem také měla a stále ještě mám svoje děti! Každý večer jsme jim vyprávěli pohádky, které jsem čítala jako malá a on jim vyprávěl své. Já jsem byla vždycky stejně nadšená jako děti, když měl zrovna ten večer vyprávět příběh on. Četl stejný žánr knih jaký já, ale nikdy nevyprávěl příběh, který jsem znala.“, Dancy si hluboce povzdechla a na chvíli se zasnila. „Myslím, že jsem se mým dětem snažila porozumět jak jen to šlo. Ukázala jsem jim cestu, kterou mají jít. Otevřela jsem jim svět fantazie a oni do něj vstoupili a byli vpuštěni dovnitř. Někomu se to třeba nepodaří. „Někdo si musí bránu otevřít i bez pomoci rodičů, tak jak jsem jim to dokázala já. Sama jsem ten svět objevila a svým úsilím jsem otevřela bránu. Mé děti ale rychle dospěli. Než jsem se nadála, byli pryč. Mám čtyři děti. Dva kluky a dvě holky. Někdy mi ty jejich rvačky lezli na nervy, ale teď mi chybí. Potřebovala bych je tady. Už jsem stará a potřebuji pomoct. Kdyby tu byl můj manžel, možná bych jejich pomoc ani nepotřebovala. Ale on tu už není a o mě se nemá kdo postarat. Tolik bych je chtěla naposledy vidět! Říct jim jak je miluji. Můžu jen prosit Boha, aby mi tenhle můj malý sen uskutečnil.

Ten můj velký sen se do teď zdál ztracený. Když jsem byla malá, věřila jsem v něj. V pubertě jsem byla přesvědčena, že je ten sen ztracený a zapomínala. Sice ne tak rychle jako tenkrát, ale pozvolna jsem zapomínala. Mé děti a příběhy mého manžela mi jen nepatrně pootevřely dveře do mých snů, aby v nich později našla i ten o Elgolii. V dospělosti ale neznáte nic než jen povinnost a strach. Povinnost, postarat se o děti, povinnost pracovat, abych uživila rodinu, strach o svou rodinu. To všechno mě nutilo ty dveře zase zavírat.

Teď jako důchodkyně mám zase čas věnovat se tomu, čemu jsem se věnovala když jsem byla malé dítě. Znovu jsem začala číst a dveře se pootevřely natolik, abych jimi mohla projít. Znovu jsem našla Můj Sen. A taky to, jak se k mému snu dostat.

Někdy ti ten způsob jak se k němu dostat povím, ale teď je na to ještě brzy.“ Ukončila psaní a potřepala rukou. Dancyina ruka už nabyla hladká, tak jako bývala. Měla ji teď vrásčitou a slabou. „Už jsem vážně stará“, pomyslela si a šla si lehnou. Po tom psaní byla velice unavená.

„Už cítím, jak to začíná. Musím… musím ti rychle povědět jaký je to ten způsob, jak se dostat ke svému celoživotnímu snu. Jediná možnost, setkat se se svými drahými ve vysněné zemi je zemřít. Ano. Divíš se? Jedině smrt tě osvobodí od toho utrpení. Já už konečně můžu zemřít. Dnes mě navštívili mé děti. Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně ze mě spadlo těžké břímě a mohla jsem lehce odejít na onen svět. Začínám ji pomali vidět. Jak se ke mně blíží s ostrou kosou a nijakým výrazem ve tváři zahalenou černou kápí. Takhle si představuji smrt. Jediným mávnutím má duše opustí tělo a konečně navštíví tu zemi pro mě zvanou Elgolii.“, Dancy se třepala ruka a některá slova byla sotva čitelná. „ Už musím přestat psát a připravit se, až si pro mě přijde. Bylo by nezdvořilé přivítat tak váženého hosta tím, že si budu psát deník a tvářit se jako by tu ani nebyla. Ne! Ať už si pro mě přijde jakkoliv a kdekoliv, budu ji vyčkávat.“

A smrt opravdu pro Dancy za pár hodin přišla. V černém hábitu si jí museli všichni vážit. Vypadla tak vážně, že z ní šel strach. I Dancy se jí bálá, ale zárověň ji už trpělivě vyčkávala. Smrtka ji odvedla z domu a pak zamířila na zahradu. Pak pokynula rukou a naznačila Dancy, aby vstoupila do pruhu světla, který se zatím nějak vytvořil. Dancy do něj radostně vstoupila a pak se ocitla před Zlatou Bránou. U ní stál Svatý Petr v modré kápi v odstínu oblohy. Působil tak čistě a neposkvrněně. Pustil Dancy do ráje. Pro každého byl ten ráj jiný. Pro Dancy to byla její vysněná Elgolie a jakmile do ní vstupila, omládla a stala se zase dítětem. Pro jiného byl ráj jen místem, kde má od všeho klid a nemusí si s ničím dělat hlavu.

Dancy se splnil celoživotní sen. A ona teď se svým manželem tančila s dryádami a fauny pod měsíčním světlem a „žila“ plným douškem. Teď ji tu chyběli jen její děti. Pokud svoji bránu dočista nezavřou, přijdou za nimi a Dancy v to doufala a věřila. Tak pro ni její ubohý život skončil znovuzrozením!! Konečně začala žít!



ALLCAROHTAR



Za jedné temné noci se narodil králi * syn, Alcarohtar Faile. Měl nádherné, smaragdově zelené oči a už jako miminko působil silně a chrabře, jako jeho otec. „Z tebe jednou bude spravedlivý vládce. A jak se tak dívám na ty tvoje kukadla, řekl bych, že z tebe možná bude jednou i mocný čaroděj.“, poznamenal se smíchem. „Ale teď tě zaneseme k chůvě, aby ses připravil na naši dlouhou, třídenní cestu.“, informoval ho, i když pochyboval, že ho All vůbec poslouchá.

Zanedlouho se * vyřítil z hradu na svém koni a Alla držel pevně v náručí. Sem tam začal All brečet, když kůň zrovna přeskočil nějakou spadlou větev a nebo se mu špatně leželo. Pravda, cestovat takhle s dítětem není zrovna nejpříjemnější, ale All se musí dostat, přesně za úplňku k vědmě.

Už se začalo stmívat a All už nejméně půl hodiny brečel. Tak nezbylo * nic jiného než zastavit, nakrmit Alla a odpočinout si. * našel místo mezi třemi silnými stromy, kde na ně nebude foukat studený vítr a ulehli ke spánku.

All zanedlouho usnul a jeho otec sním. Jenže nevěděly, že jeden z těch stromů je útočištěm ducha lesa.

* se zdál sen. Z jednoho ze stromů, vystoupila krásná žena a brala Alla do náručí. Políbila ho na čelo a nesla ho pryč. * šel tiše za ní. Po chvíli se zeptal: „Kdo jsi?“ „Já jsem duch lesa a neboj se, tvému synu se nic zlého nestane!“, pronesla sladkým hlasem. Přišli na rozlehlý palouk, kde spolu tančili dryády, víly a fauni. Byl to nádherný pohled. Najednou odkudsi přiletěl malinký ptáček a začal tak líbezně zpívat, že dryády a víly začaly tančit ještě nádherněji než před tím. Fauni do toho začali hrát na své píšťaly, kterými lákali všechny, aby se s nimi pustili do tance.

Když uviděli ducha lesa, ustoupili a přestali hrát i tancovat. Duch lesa k nim začal promlouvat: „ Dnes je významný den moji milý přátelé. Navštívil nás sám veliký Allcarohtar, potomek *. Nyní připravte vše, co je potřeba. A pospěšte si, nemáme mnoho času. „Co s ním chcete udělat?“, vyjel na lesního ducha *. „Neboj se!“. Odvětil duch se smíchem. „Tvůj syn se musí naučit čarodějnictví a já mu teď předám část své moci. Zanedlouho ji bude potřebovat. Ale nestačí jen to, co mu předám. Musí své schopnosti stále rozvíjet, jinak zapomene a bude vše ztraceno. Zatím nebude těmi schopnostmi nijak zatěžován. Magické schopnosti si sami vybírají, kdy se chtějí začít rozvíjet a poznají, kdy je na to člověk připraven. Patří k tomu ještě něco. Zůstane mu na paži elfský znak, protože elfové vládnou přírodní magií, rozumí přírodě a dokáží se v ní lehce orientovat. Přiznám se, že i já jsem elf. Jednou mu ten znak přinese štěstí, ale i velké trápení. Ale zbytek ti musí dopovědět vědma. „Dobrá, věřím vám!“

To už dryády a víly přinesly vše potřebné a duch lesa mohl začít s obřadem.



Jdu úzkou cestičkou
Jdu uzoučkou cestičkou, neznámo kam. Vede mě světlo, které jsem v dáli zahlédl, vzpomínám na domov. Teď na cestě si uvědomuji co jsem měl a již nemám. Vzpomínám na chvíle strávené s rodinou, narozeniny svých sester a bratrů, které již nikdy nezažiji, Vánoce a spoustu dalších příjemných chvil. Ach ano! Jedině když domov nemáš, nebo ho opustíš, zjistíš jakou má cenu. Já jsem z domu odešel. Odešel jsem proto, že k mé rodině nepatřím. Po sedmnácti letech mi rodiče řekli, že nejsem jejich syn. Našli mě v lese, zabaleného do plenek a jediné, co jsem s sebou měl byl Ametyst, kámen, který podle čarodějů má pomáhat od trápení s láskou. Třeba se mi bude někdy hodit. Jen nechápu, proč mi to rodiče řekli až teď. Byli vystrašení, když mi to říkali, ale nedali na sobě nic znát. Poznal jsem to z jejich očí. Byli smutné, ale zároveň se báli. Řekli mi, že musím odejít a najít svou pravou rodinu a že se o mě již nedokážou postarat, ale já jim to nevěřím. Něco je vyděsilo, že je to dohnalo, aby takhle jednaly. Znám je za těch sedmnáct let jako svoje boty. Myslím, že všechno tohle nějak souvisí se symbolem, který mám vypálený na paži. Když jsem byl malý, nechtěl mi nikdo říct, co to znamená. Vždy, když jsem se na to zeptal, se všichni tvářili, že o ničem nevědí, ale já vím, že moc dobře věděli co to je, jen mi to nikdo nechtěl říct. "Proč?", zeptal jsem se sám sebe. "Proč se tohle stalo zrovna mě?"

Sníh pod mýma nohama tichounce křupe. Blížím se k onomu světlu, a až teď poznávám, že to byl jen odraz měsíčního světla od kovových říms. Z obrysů poznávám, že je to malý zchátralý dům skoro na rozpadnutí. Dřevěné okenice jsou skrz na skrz prožrané termity a sklo v některých oknech dočista chybí. Komín tahle barabizna ani nemá, uvnitř musí být příšerná zima. Přišel jsem blíž, a opatrně jsem vešel dovnitř. Nikdo v něm nežije, takže se mi bodne jako další místo, kde přespím než zase vyrazím hledat svou skutečnou rodinu.

Zapálil jsem svíčku a porozhlédl se po místnosti. Hrůzou mě zamrazilo. Po podlaze bylo rozházeno spoustu hraček, některé úplně rozšlapané, pár přikrývek, které nejspíš sloužili jako podestýlka byly roztrhané a některé dokonce od krve. Kdo ví, co tyhle věci viděli. Škoda, že mi to nemůžou povědět. Hrozně by mě zajímalo, co se tu stalo. Uprostřed místnosti ležel stříbrný meč, taky od krve. Takový meč jsem v životě neviděl. Rozhodl jsem se, že si jej nechám, i když nemám zbraně zrovna nejraději. Ale když bloudím sám po lesích, ve kterých žijí různé nestvůry, přijde mi vhod. Jen mě zajímá, kam se podělo tělo. Je tu spousta krve, ale tělo nikde. Kdyby se odplazil ven, byli by tu stopy krve, jak se táhne ke dveřím, ale nic takového tu není.

"V tom domě spát nebudu, když si vzpomenu, co se tam stalo.", řekl jsem si v duchu. Našel jsem za domem malou stříšku, pod kterou majitelé domu nejspíš schovávaly dřevo, které by se mi teď docela hodilo.Zašel jsem si do domu pro svíčku s úmyslem poohlédnout se po nějakém dřevě, abych si mohl udělat menší ohýnek pro zahřátí.. Nic jsem si ale nesliboval. Je těžké najít v zimě suchou haluz, to je jako hledat jehlu v kupce sena.

Hned za domem je les. Vzal jsem tedy svíčku a meč a pomalu jsem se brodil lesem doprovázen slabým plamínkem svíčky. Užíval jsem si každičký nový nádech svěžího vzduchu. Za malinkou chvíli začalo drobounce sněžit a já jsem se snažil chytit vločky sněhu do úst, jako malé dítě. O dřevě jsem si teď mohl dát jedině zdát. Ale přesto jsem se snažil zahlédnout na zemi i na stromech suché větvičky. Šel jsem stále hlouběji a hlouběji, když začalo doslova příšerně chumelit. Plamínek svíčky pod stoupajícím větrem zhasnul. Já už celý promrzlý jsem se tedy otočil a šel zpátky. Ušel jsem několik metrů a musel se zastavit, jelikož jsem ztratil svou stopu. Cestu zpátky k domu bych stejně nenašel a ani jsem netoužil se tam vrátit. Chtě nechtě jsem se přímo plazil narůstajícími závějemi sněhu, na které jsem vynaložil nejvíce energie a sem tam jsem se zastavil a opřel se o nějaký kmen, abych si trochu odpočinul. Sníh mi nalétával do oči a jen stěží jsem v černé tmě něco uviděl. Už jsem si myslel, že tady, opřený o kmen starého stromu vypustím duši, jak jsem byl utrmácen tím nekonečným plahočením. Sebral jsem poslední síly a vydal se ještě kousek cesty. Najednou se mi zatmělo před očima a bezvládně jsem sebou praštil do sněhu.

Probudil jsem se a pokoušel jsem se vzpomenou co se stalo. Poslední, co si pamatuji je, jak jsem šel vyčerpaný lesem a pak najednou ležím tady. Pomalu jsem se posadil a prohlížel si místnost, kde jsem se probudil. Nevěděl jsem, kde to přesně jsem, ale řekl bych, že jsem se právě ocitl v jeskyni. Ale rád bych věděl čí? Nevím, kdo se v ní může skrývat. Jaké však bylo moje udivení, když k ohni, který osvětloval jeskyni, usedla dívka. Když jsem spatřil její brčálově zelené oči, málem jsem upadl, jak se mi zatočila hlava. A její černé kudrnaté vlasy se leskly od plamenů ohně jako eben. Byl jsem tak zasněný, že jsem netušil, kde jsem(i když, to jsem ani tak nevěděl) a svět se semnou zatočil. Probudil mě skřehotavý hlas druhé ženy, která též po dívce usedla k ohni a něco pečlivě vařila v kotli nad plameny ohně.

"Jen se nestyď a přisedni si k nám, jestli už si myslíš, že si na to dost silný! Hochu tys mě vyděsil, když jsem o tebe v lese zakopla. Musíš mi poděkovat, protože beze mne bys ještě ležel někde v lese a živá duše by o tobě nevěděla." Vychrlila ze sebe ta babina. Nevěděl jsem, co mám dělat, takže jsem jenom těžce vyslovil: "Děkuji !" "Áále, nemáš za co. Zachraňovat je má práce. Vlastně bys měl spíš poděkovat mým nadlidským silám, protože bez nich bych se nikdy nerozhodla jít zrovna tou cestou, na které jsem tě našla." "Dobrá, tedy děkuji vaším nadlidským silám, že se o mě tak šlechetně staraly." "Ho, ho, tak počkat mladíku. Mé nadlidské schopnosti mě pouze donutily jít jinou cestou, než obvykle chodívám. Ale jinak jsem se o tebe starala já. A nesmím zapomenout taky na Estel. Ta se o tebe starala nejlépe, jak dovedla." Když jsem na pohlédl, shledaly se naše pohledy a já si přál, abychom se takhle na sebe mohly dívat na věky. "Nepřeháněj Almo. Víš dobře, že je to z části, taky moje práce a mým úkolem je starat se o nemocné a zraněné, jak nejlépe dovedu." Když Estel promluvila, měl jsem pocit, jako by zazpívalo tisíce slavíků a musel jsem jí připadat jako hlupák, protože jsem se na ni upřeně díval. Odvrátil jsem svůj pohled, až jsem zjistil, že ji uvádím do rozpaků. I já se začal červenat. Naštěstí to Alma zpozorovala a zavedla řeč jinam."Jak se jmenuješ hochu?" zeptala se Alma "Hmm, Alcarohtar Faile." Odpověděl jsem. "tak tedy Alle. Nejspíš tě trápí spousta otázek. Jsem vědma, čarodějnice, porodní bába, říkej mi jak chceš, ale nejvíce by mě potěšilo, kdybys mi říkal jednoduše Almo." "Ach, tahle ženská je tak ukecaná," pomyslel jsem si v duchu. "Fajn, budu ti říkat Almo." "Tak se mi líbíš hochu. Jen jsem ti chtěla říct, že se mě můžeš zeptat na cokoliv,…… jen, co se uzdravíš", řekla to tak tajemně, že jsem měl sto chutí vzít nohy na ramena. Ale to jsem nemohl. Najednou něco nalévala s kotle do skleničky a podávala mi to. "Jen to vypij. Po tomhle budeš zdravý jako rybka." Promiňte, ale co jste…" "Řekla jsem ti, že budu moc ráda, že mi budeš říkat Almo!!" "Ano, Almo, pro příště už si to zapamatuji. Jen jsem chtěl, říkala jsi, že po tomhle budu zdravý, jako rybka, nebo leklý, jako rybka??" Tohle jsem, asi neměl říkat. "Dobrá, takže ty nám nevěříš. Myslíš si snad, že tě chceme zabít? Nebo tě snad obětovat pro nějaký starodávný obřad? Nevím, možná, že si tě s Estel upečeme na večeři co říkáš Estel?" "Cha, cha, cha, cha, cha. Fajn, hlasuji pro tu večeři. Mám už pořádný hlad! Jenže nevím jestli by mi chutnal. Podívej na něj, je jak vyžle, hubený a slabý",řekla pohrdavě a já pln zlosti, že si o mně tohle vůbec může myslet vypil tu skleničku až do dna. Opravdu jsem cítil jak mi nová energie proudí do každého koutku těla.

"Tak co? Rozežírá ti to snad vnitřnosti? Nebo se snad cítíš jako otrávený?", poznamenala se smíchem Estel. Já zrudl a upřeně hleděl do země. Jak jsem jim mohl nedůvěřovat. Jo a nejseš zas tak hubený, jen jsem si z tebe utahovala. Teď jsem byl vážně neštvaný. "Jsem slaboch!", pomyslel jsem si. "nechám se napálit ženskou!"

"Ale teď už mám vážně hrozný hlad.", řekla Estel. Alma se ke mně obrátila a zeptala se: "Dal by sis pečeného králíka, nebo houbovou polévku?" "Já nevím, pokud mi odpřísáhneš, že v té polévce nejsou žádné jedovaté houby, tak si dám klidně obojí.", řekl jsem s úsměvem. Alma se také usmála a přinesla mi plný talíř houbové polévky a pak celého pečeného králíka.

Když jsem se dostatečně necpal, mohl jsem se postavit a projít se po místnosti. Za chvíli se mi začala točit hlava, tak jsem si raději zase lehnul. Alma mi přišla promluvit do duše: "Já, přišla jsem ti říct, abys šetřil síly. Budeš je potřebovat." , řekla to tak rázně, že jsem se jí na malou chvíli bál. Co tím myslela, že budu potřebovat sílu? Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem usnul a zdálo se mi o Estel.

Druhý den jsem se vzbudil velmi pozdě. Estel ani Alma v jeskyni nebyly. Pomalu jsem vstal a šel se po nich podívat. Měl jsem tolik síly, že bych unesl slona. Venku se začínalo pomaloučku oteplovat. Byl konec zimy a začátek jara. Sníh mi roztával pod nohama, takže šance, že bych Estel a Almu našel podle stop je mizivá. Podíval jsem se po okolí kolem jeskyně, ale ani jednu jsem nenašel. Dostal jsem hlad, tak jsem se vrátil do jeskyně. po tom trmácení jsem byl dost unavený, takže jsem lehl a spal.

Doufal jsem, že na druhý den už se vrátí. Když jsem se probudil, našel jsem vedle sebe snídani, ale nikoho, kdo by mi ji připravil. Nasnídal jsem se tedy a znovu se šel podívat najdu-li alespoň Estel. Ani tentokrát jsem neměl štěstí. Začínalo mě znepokojovat, že jsou tak dlouho pryč. Dokonce jsem začal věřit tomu, že mě tady nechaly a odešly někam daleko a nehodlají se vrátit. Znovu celý utrmácený jsem se vrátil do jeskyně.

Dva dna uplynuly od doby, kdy Estel s Almou odešly. Rozhodl jsem se, že dnes se ještě pokusím je najít, ale zítra za úsvitu opustím jeskyni a vydám se na další cestu.

Večer, když jsem se uložil ke spánku, jsem z venku zaslechl funění. Popadl jsem meč a schoval se za jakési dvířka. Slyšel jsem, jak se ten, kdo tak funěl usadil u ohně. Seděl zády ke mně, ale přesto jsem strachem ani nedýchal. Pomaloučku jsem se vysoukal z úkrytu a tak, aby mě ten tvor neslyšel se přibližoval stále blíž k němu. Když jsem byl na krok od něho, přiložil jsem mu meč k zádům a snažil jsem se ho klidným hlasem zeptat: "Kdo jsi?" "Ááá, ty musíš být Alcarohtar. Nejspíš jsem tě musel vyděsit, ale nemusíš se mě bát. Estel mě poprosila, jestli bych na tebe nedal pozor." "Proč si myslí, že se o sebe nedokážu postarat sám?",řekl jsem naštvaně. "No nejspíš proto, že má o tebe strach. Řekla mi, že tě Alma našla v lese skoro umrzlého. Život ti visel na vlásku. Na to, že to bylo před šesti dny se musíš cítit zdravě, že si troufáš vylézt z postele." Jak může vědět, že se to stalo před šesti dny? "Cos udělal Estel a Almě!! A nelži. "Já nic, to někdo jiný.",řekl smutně. "Co, co se jim stalo, kdo jim co provedl?" vykoktal jsem ze sebe. "Ach!", povzdechl si ten chlápek a začal vyprávět.

"Před třemi dny, pozdě večer, napadli naši zemi Eliafovi stoupenci. Král rozeslal do všech koutů naší země posli (bílé mluvící havrany), aby přivedli nejzdatnější bojovníky a čaroděje. Mezi nimi byla samozřejmě i Alma. Jak nejrychleji se přichystaly na dlouhou cestu a v tom spěchu na tebe zapomněly. Když šly půl dne, vzpomněla si Estel, že nevíš kam šli a nejspíš je budeš hledat. Vrátila se …" "Ale ona tady nebyla!", skočil jsem mu do řeči. "Ale ano, byla. Přichystala ti přece snídani. Chtěla ti napsat dopis, al…." "Žádný dopis mi nenapsala." "Vždyť říkám, že chtěla." "Tak proč mi ho nenapsala?",vychrlil jsem ze sebe naštvaně. "víš hochu, Estel také nikdy nepoznala své pravé rodiče." "Co jste myslel tím také!", zeptal jsem se. "Tys je přec taky nikdy nepoznal, nebo snad ano?" "Ne!", povzdechl jsem si. "Ale co to má společného s Estel!" "Právě, že víc než si myslíš. A říkej mi Almacollo prosím.", povzdechl si a začal vyprávět.

"Když se Estel narodila, zemřela jí matka. Žila s otcem a byli hrozně chudí. Estelin otec ji nemohl uživit. Odtrhoval si od úst jediné jídlo, které měly a dával je Estel. Brzy zemřel hlady. Estel se ujaly jejich sousedé. Vychovávali ji jako vlastní dceru. V šestnácti zjistila, že ti, kdo ji vychovávali a živili, nejsou její rodiče. Jednou v noci jim napsala dopis a utekla. Bloudila krajem a pomalu jí docházelo jídlo. Zvěř ulovit nemohla, jelikož už byla zima a téměř všechna zvířata byla zalezlá ve svých pelíšcích. Nakonec ji našla Alma, zasypanou pod sněhem a polomrtvou. Ovšem s jejím pečovatelským duchem a vytrvalostí byla Estel za pár dní jako rybička." Co to mají všichni s těmi rybami? "Začala Almě pomáhat a po nocích, když to Alma neviděla studovala její knihy a den ode dne byla mocnější. Když něco nepochopila, nevěděla, přicházela s tím za mnou." "Za vámi?",zeptal jsem. "Jsem Almin bratr a taky…", nedopověděl a vytrhl mi meč z ruky nějakým kouzlem. Na chvíli zavládlo hrobové ticho. "A ty, jím můžeš být také." "Čím?",zeptal jsem se. "Jejím bratrem?", Almacollo se zamračil a odvětil: "Toho hlupáka ze sebe jen děláš nebo si vážně tak blbej. Nemyslel jsem být jejím bratrem, ale čarodějem, mágem, kouzelníkem. Ty na to máš. Cítím jak z tebe čiří ta moc, kterou v sobě tak dusíš. Mohl bys bát stejně mocný, možná i mocnější než Estel.", řekl to tak tajuplně, až mi běhal mráz po zádech. "Možná se budeš divit, ale Estel je teď nejmocnější čarodějnicí v naší zemi. Proto odešla aniž by ti ten dopis napsala. Věděla co se stalo Almě a tak za ní běžela. Ale bylo už pozdě.

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit

BOUŘE

Povídky od Happydada, www.drobinkova.blog.cz

Temné noční nebe křižovaly blesky.
Po uzounké lesní pěšince vyšlapané zvěří utíkala mladá žena před zvuky dusotu koňských kopyt a řinčení oceli, které jí k uším se zlým výsměchem přinášel ledový vítr. Byla to léčitelka Elea. Na zádech nesla ve vaku z kozí kůže skříňku s bylinkami, bosýma nohama zakopávala o kameny a v rukou křečovitě svírala to, co jí bylo dražší než vlastní život-malé děťátko zabalené ve lněné přikrývce, tiše poslouchající vyděšený tlukot matčina srdce. „Utečeme jim a schováme se..“šeptala dcerce do oušek, za neustálého běhu černočernou tmou, pronásledována bandou vojáků. Vichřice kvílela v korunách stromů hustého lesa a ohýbal je až to praštělo. Najednou se zablesklo a světlo před Eleou osvítilo dutinu v obrovském dubu. „Děkuji Ti Bože!“povzdychla si a ještě zrychlila krok. Silný vítr přinesl první kapky deště právě, když se Elea zkroucená usadila v dutině.

Z přikrývek do tmy vykoukly očka malého děvčátka. „ Pšššt, maličká nebo nás ti zlí vojáci najdou… Nelíbí se jim naše bylinky, víš..“. Dítě velice moudrým a chápajícím výrazem sledovalo matčiny plačící oči a nevydalo ani hlásku. Elea si sundala z ramene starý vak a vytáhla z něj překrásně vyřezávanou skříňku plnou voňavého koření a hojivých mastí. Otevřela dvířka a bez jakéhokoliv zájmu o ostatní obsah vysunula úplně poslední šuplíček s vyřezanou slzou, z nějž vyndala cosi, zabalené v časem skoro rozpadlém kusu jemného plátýnka. „Máš přichystaný nelehký úkol, maličká, cítím to...Nevím jaký, ale také cítím, že ho zvládneš. I když máš nemocné nožičky, které bylinka nevyléčí …..“řekla tiše a políbila malé čelíčko. V tom venku udeřil blesk a jako jeho strašlivou ozvěnu uslyšela v rachotu hromu blížící se vojáky. Vodopád hořkých slz jí máčel promrzlé tváře. „Tento amulet se po staletí předává z generace na generaci a čeká na svůj osud…Na tvůj osud!... Zachrání tě, já to vím…“. Rychle rozbalila plátýnko, které odhalilo zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru slzy z překrásně opracovaného kamenem, podobného horskému křišťálu. Horský křišťál to však nebyl.

Ostré hlasy vojáků se neustále přibližovaly, podtrženy kvílením vichřice. „Miluji tě! Budu stále s tebou.“ špitla, zapnula dcerce řetízek kolem krku a položila ji do mechového polštáře na dně stromové dutiny Ve chvíli se měsíční kámen rozzářil a když světlo pohaslo, děvčátko tam nebylo. To už ale její matka neviděla. Oslepena pláčem a bičována ledovým deštěm utíkala co nejdál od jejich skrýše, sama vstříc osudu, který jí přichystají temní vojáci…


A měsíční kámen se rozzářil podruhé a jeho světlo přeneslo maličké děvčátko na podivné místo do ještě podivnějšího světa, kde se má naplnit její úděl. Ležela ve velikém hnízdě z větví, vystlaném hebkými bílými chloupky v jeskyňce pod skalním převisem vedle velikého, perleťově se lesknoucího vajíčka. Byla jí zima a začala rozhazovat ručičkami, které ještě odmítali plně poslouchat. Její nožičky se ale ani nehnuly.

V obou světech zuřila bouře naposledy propojující matku a dceru okamžikem vzplanuvší hranice a žalostným pláčem maličkého, zatím bezejmenného děvčátka s ochrnutými nožičkami, který však brzy stejně přehlušil další hrom……………………………………….

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit

Tajemství Nezemě Ors

Povídky od Keltky_lily, www.meknihy.webgarden.cz

..úryvek z knihy "Tajemství Nezemě Ors"
Byla noc. Noc, o které si myslíte, že je jako každá jiná. Na nebi nebylo ani jediné hvězdy, jen chvílemi byla znát jasná záře úplňku, kterého překrývaly temné mraky, jenž divoce pluly po obloze. Dul vítr a opíral se do stromů, které se pod jeho silou prohýbaly...
Ve chvíli, kdy na městečko Narnevil dopadala stříbřitá měsíční záře, zjevila se u věže vládkyně Regan, vysoká postava. Zpoza kápě mu svítily jasně oči a při škodolibém úsměvu, který se mu vedral na rty, se odhalily jeho špičaté zuby. Temný elf se pustil lehkým krokem ke kamenným dveřím hlavní věže. Jedním mocným mávnutím ruky dveře otevřel a vstoupil dovnitř. Na stěnách hořely pochodně a vrhaly podivné obrazce, jenž působily poněkud strašidelně. Elf se rozhlédl kolem sebe a tiše, téměř neslyšitelně přešel chodbou k malým dveřím z kovu. Mávnutím ruky je otevřel a vstoupil do místnosti stavěnou z kamenů a dřeva. Přecházel po místnosti a zdálo se, že něco hledá. Něco, co nutně potřebuje.
,,To nemůže být pravda!“ sykl hlasitě. Ozvěna se odrážela od stěn a rozprostírala po celé síni. Chtěl to, po čem tak dlouho toužil, tak dlouho hledal. A teď, když to měl na dosah ruky, zmizí přímo před očima. Je to snad vládkyně a svůj důkaz musí mít někde při sobě nebo ukrytý. Kde ten medailon může být?! Zoufale přemýšlel a v duchu si pokládal nesčetně moc otázek. Oči mu zlostně blýskly a ve tmě svítily jako dvě malé žárovky. Před měsícem vyslal zvěda, který měl sledovat každý Reganin krok a pohyb. Měl za úkol zjistit, kam jeden ze Tří předmětů ukrývá. Dnes mu zvěd popsal cestu k této místnosti a všechno bylo na konec zbytečné!
,,Vládnout jsem měl já a ne ta, která pochází ze světa lidí! Je jen obyčejný člověk co našel cestu k nám!“ zařval hlasitě. Ozvěna se opět odrážela od stěn, tentokrát byla slyšet až na chodbu. Elf zavířil svým černým hábitem a několika ladnými Rychlými kroky vyšel ven z věže.
Poryvy větru zesílily, mraky se po obloze honily divočeji a měsíc, jenž vládl doposud noci, se ukryl v temné obloze... Elf s naposledy ohlédl za věží a zmizel mezi stromy malého parčíku.
Aniž by si to kdokoli uvědomil; tuto noc se změnily životy mnoha lidem a tvorům. Nikdo však netušil, jak mocná síla osudu to bude...
Noc vystřídal zpočátku jasný den, později však po obloze klouzaly hromy a blesky, přičemž ozařovaly téměř celou Nezemi Ors. V malém domečku, kdesi na kraji městečka Narnevil, se probouzel nový život. V místnosti, spoře osvětlené svíčkou, ležela rodička Vellas, kolem níž pobíhala porodní žena, Haatha. Na svět se dral další přírůstek.
Ve chvíli, kdy zadul hrom, nebe rozpůlil blesk, vítr, jenž se skulinou v pootevřeném okně vedral do místnosti a zhasl svíčku, se zpoza rohu, tam, kde ležela rodička, ozval dětský pláč. Novorozeně dávalo hlasitě najevo, že je na světě také.
Haatha zavřela okno, znovu navrátila svíčce život, prohlédla dítě a ošetřila, zabalila do teplé deky a dala do náruče Vellas.
,,Chlapeček,“ usmála se vrásčitá stařena něžně a odhrnula malému z čela vlásky.
,,Alexandr. Jako statečný!“ pohlédla Vellas na Haathu. Byla sotva slyšet. Při porodu ztratila spoustu síly a energie, teď jí dávalo velkou práci ze sebe vypustit hlásku. Na okenní tabule dorážely dešťové kapky a vytvářely podivné obrazce. Snad budoucnosti, snad osudu. Bouřka ustoupila, vítr zeslábl...
Haatha uložila Alexandra do již připravené postýlky a šla rodičce uvařit bylinkový odvar na posílení. Modlila se, aby Vellas přežila...
V kamenné místnosti, v rozložitém křesle seděla vládkyně celé Nezemě Ors, Regan. Na krku jí visel medailon, jeden ze Tří předmětů. Před několika dny se jí doneslo, že věž navštívil onen temný elf, který protestoval, když jí byla svěřena kompletní vláda a medailon. Původně měl panovat on, ale nakonec se štěstí usmálo na Regan. Věděla, po čem elf, Chafre Venis tak touží. Tak úsilně a bezcitně. Chtěl rozdělit celou Nezemi Ors na různé světy, určovat jim řád a poté ovládnout i svět lidí. Chtěl být nepřemožitelný a panovat několika světům najednou. Jeho chtíč byl den ode dne silnější a Regan přidělával vrásky na čele.
,,Paní?“ ozvalo se ode dveří, kde stál jeden z mágů, kteří věž hlídali. regan se prudce otočila po hlase, přičemž na její havraní vlasy vrhalo slunce prosvitající oknem do místnosti zlatavou záři. Tázavě na hlídače pohlédla.
,,Je zde Chafre Venis a chce s vámi mluvit v míru,“ pokračoval muž a čekal na její odpověď. Ta jen mlčky kývla a pokynula rukou, ať elf vstoupí.
Venis vplul do místnosti lehkým krokem a s neskrývaným odporem se hluboce poklonil.
,,Co vás sem přivádí?“ Regan vstala z křesla. Hábit jí sklouzl až na zem. Elfovi se blýsklo v očích a to při pohledu na medailon, jenž se vládkyni lehce pohupoval na krku.
,,Myslím, že moc dobře víte, co chci!“ promluvil hlubokým hlasem. Poodešel z místa, kam vrhalo slunce paprsky a stoupl si do temného koutku.
Regan se usmála. Připadalo jí to pošetilé, snad opovážlivé.
,,Myslíte si, že vám to zde jen tak, beze všeho přenechám?“ jízlivě se zasmála. ,,V první řadě musíte vlastnit medailon a v řadě druhé: lidé jsou takto spokojení, tak nač to měnit? Medailon bez postu vládce je vám také na nic,“ zakroutila hlavou.
,,Mám to brát jako jasné ne?!“
,,Bylo mi to tady předáno, protože mi Sunders věřil. Byl to moudrý člověk.“
,,Je to zde vaše z důvodu, že byl váš praděd!“ vybuchl venis.
,,Vy si asi myslíte, že když jste měl nárok na vládu a nedostal jste ji, tak si jí vezmete násilím? Že vám ji předám? Mohu vám vůbec věřit, že nás všechny nezradíte a netoužíte po něčem, co se tohoto absolutně netýká?“ probodávala elfa pohledem, ze kterého vyzařovala zlost a zároveň varování.
,,Dáváte mi tím najevo, že to nemá cenu, že nezvítězím?“ zařval hlasitě. ,,Toho budete litovat a vězte regan, že se mně jen tak nezbavíte! Ještě se uvidíme!“ procedil mezi zuby a třemi dlouhými kroky přešel ke dveřím, kde se ohlédl, hodil po vládkyni nenávistivým pohledem a zmizel na chodbě. Chvíli byly slyšet jeho rázné kroky, až utichly.
,,Jsou tady! Už jsou tady! Je jich stovky!“ vběhl vyděšený Hlídač do domu Arnitesových.
,,Všichni muži se mají do pěti minut okamžitě dostavit před věž a ti, kteří jsou v armádě Orsales, tak zbraně s sebou!“ hlásil mág.
Muž, jenž seděl za stolem se opatrně zvedl a přešel do druhé místnosti. V pouzdře na stole ležel dlouhý stříbrný meč. Muž ho opatrně vyňal z pouzdra...v denním světle zazářilo pevné ostří a vrhalo odlesky slunečních paprsků po celé místnosti.
Do pokoje vstoupil jeho dvouletý syn Alex a tázavě na otce pohlédl.
,,Musím odejít, chlapče,“ smutně řekl otec a pohladil Alexe po černých jemných vláskách a zmizel ve dveřích....A z dálky ještě zavolal:,,Neboj, vrátím se.“
Tyam Arnites se zařadil mezi své spolubojovníky. Rozhlédl se po městečku. Všude byl klid. Klid takový, až působil děsivě. Vítr si lehce pohrával s listy stromů a zvěstoval armádu temných elfů, kteří se k nim pomalu blížili na koních. V samotné čele stál Chafre Venis. Sesedl z koně a mávnutím ruky pozastavil své spojence.
,,Přišel jsem vyjednávat!“ otočil se k rytířům. Chvíli se nic nedělo, nakonec se však kdosi odvážil a pobídnutím ruky odváděl Venise do věže. Elf vstoupil do síně, kde stála Regan. Uštěpačně se zasmál
,,Co tu chcete?! Vy se snad nikdy nevzdáte, že?!“ obořila se na něj vládkyně. Venis mlčky přistoupil k trůnu. Nejprve ho obcházel, poté si ho se zájmem prohlížel.
,,Pokud nebude třeba, násilí nevypukne. Přišel jsem vyjednávat. Stále toužím po tom, co jste mi vzala! Takže buď a nebo-,“ hodil po Regan pohledem a rukou přejel po zdobení na trůně.
,,Takže nemám na vybranou.“
Venis se jízlivě usmál.
,,V podstatě máte pravdu. Nemáte na vybranou,“ elf se postavil k oknu. ,,Stačí mávnout rukou a Narnevil je do jedné hodiny vymazán ze světa!“
,,Vyhrožujete?!“
,,Ne, pouze konstatuji, ale může se to změnit,“ pohlédl znovu z okna na svou početnou armádu, která čekala jen na povel k zásahu. ,,Měl jsem být na vašem místě já! Mým plánem bylo mít pod svou mocí různé světy a nakonec i lidi. A najednou se objevila Sundersova pravnučka a názor se změnil! Sunders mi s konečnou platností oznámil, že našel někoho jiného, komu doopravdy důvěřuje. Tím mě ponížil a zradil! Nehodlal a ani se nehodlám svého rozhodnutí vzdát! Pokud přijde na nejhorší, nezůstane tady kámen na kameni! Když ne já, tak nikdo!“ otočil se k vládkyni.
Regan se snažila zachovat chladnou hlavu, ale moc dobře věděla, že je vše ztraceno. V ten okamžik jí cosi napadlo.
,,Odstoupím z funkce dobrovolně.“ pronesla tiše. Sevřelo se jí hrdlo. Pokud to, co má na mysli, nevyjde, tak je vše ztraceno. Při pomyšlení na vládu Venise a jeho záměry, které hodlá uskutečnit, jí zamrazilo. Několik let budou muset počkat, až přijde ta chvíle...
,,Věděl jsem, že se rozumně domluvíme,“ uchechtl se Venis. Od okna přešel k trůnu a posadil se.
,,Vláda je ale neplatná! Něco mi chybí!“ zavrčel Venis. ,,Medailon!“
Regan se zamlžilo před očima, rozbušilo se srdce. Nedala na sobě nic znát a s klíčkem v ruce přešla k malým dveřím na konci síně. Otevřela je a opatrně vstoupila dovnitř. Venis zůstal sedět a s napjetím očekával, až Regan vyjde.
Sklíčená vládkyně k němu přešla a s rukou nataženou mu šperk předala. Venis si nasadil medailon na krk. Zpoza kápě mu zazářily špičaté zuby, jak se mu na ústa vedral křivý úsměv. Regan před ním stála, hlavu hrdě vztyčenou, snažila se nedat najevo bolest, zradu a strach. Strach o obyvatele Narnevilu a celé nezemě ors, které měl Venis nyní vládnout. V ruce držela zpětnou knihu, jeden ze Tří předmětů.
,,Chcete odejít bez rozloučení se svým lidem? Copak asi řeknou tomu, až mě shledají na vašem místě?“
Regan odhodlaně položila knihu na malý stoleček a vstoupila na vyvýšeninu věže. Naposledy se rozhlédla po městečku, kde panovalo nepříjemné napětí. Chvílemi ticho prolomilo nervózní klapání kopyt koní, kteří stáli před věží po boku temné armády. Lehce pofukoval vítr a listí, které opadalo z větví stromů, se vznášelo těsně nad zemí.
Nechala svolat všechen lid a všem oznámila, že odstupuje z funkce. Obyvatelé se bouřili, protestovali...chtěli zpět svou paní.
Bývalá vládkyně bojovala se slzami, které však boj vyhrály a nekontrolovatelně jí stékaly po tvářích.
,,Sbohem,“ šeptla tiše a zmizela ve věži. Bolelo jí srdce, připadala si jako zrádkyně těch, kteří jí věřili, kteří pevně doufali v to, že se bude bít až do skonání a Venisovi vládu nepředá. Mlčky přistoupila ke knize a rukou lehce přejela po obalu, na němž skvěl zlatě vyrytý znak Nezemě Ors. Optarně knihu otevřela a nevnímala Venisovo pohled, který jí propaloval každou částečku těla. V přítmí místnosti zasvítily bílé listy knihy, na kterých se pomalu ztrácela černě vepsaná písmena, příběh vládkyně Regan. Nyní bylo místo na příběh nový. Regan stiskla cosi, co měl ukryté v pravé kapse šedého hábitu. Naposledy se rozhlédla po místnosti, zrak jí zabloudil k oknu.....Vyhnula se pohledem elfovi a otočila se zpět ke knize. Uprostřed se rozzářil kovový znak Nezemě Ors. Byl čas odejít. Regan natáhla ruku, přičemž jí pohltila záře a znak. Pomalu postupovala blíž a blíž. Tah knihy zesílil a vcucl jí do sebe....záře lehce slábla, až zmizela i s příběhem, který se vpil do bílých listů knihy. V místnosti opět bylo přítmí i se svým novým vládcem, temným elfem, Chafrem Venisem.
,,Ano, ten medailon je falešný, pane,“ odpověděl Venisovi stařičký elf.
,,Cože?!“ zasyčel Venis, přičemž se mu zlostně blýsklo v očích.
,,Vidíte! Tady chybí text. Byl vyryt podél okraje,“ zakroutil zelený elf hlavou a starostlivě se rozhlédl po místnosti. Vzpomínal na dobu, kdy tam vládla Regan. Bylo to už přes rok, co po donucení Venisem odešla. Nyní si ho nynější vládce nechal zavolat, aby mu otevřel medailon, ale chyběla nejdůležitější část-šifra. Tento medailon byl falešný.
,,Podvedla mě! Je to přes rok!“ procedil mezi zuby. Vzal do ruky kalamář, který stál na stolečku vedle něj a mrštil jím o zeď, o kterou se křehká lahvička roztříštila a inkoust stékal po stěně. Stařičký elf lehce polkl a snažil se držet v uctivé vzdálenosti od Venise.
,,Jak se dostanu na Konec světa?“ prohlásil přidušeným hlasem. Bouřila se v něm krev. Lesní elf na něj vykulil oči.
,,Prosím?“
,,Odpověz!“
,,V medailonu je mapa, která vás tam dovede. Ale vám chybí šifra, díky které se ten šperk otevře,“ odpověděl elf.
,,Hodláš mi odporovat?!“ zvedl výhružně hlas.
,,Ne, to samozřejmě ne, ale pokud si to mohu dovolit říct. Bez medailonu jste nic.“
Venis po něm střelil zlým pohledem.
,,To vím! Jak bych mohl ovládnout činnost Konce světa?“ procedil mezi zuby.
,,Jedině velkou mocí. Jinak to asi bez Třetího předmětu nejde,“ odpověděl stařec třesoucím hlasem. Venis se usmál. Zjistil, co potřeboval.
,,Můžeš jít!“ zavelel Venis a posadil se na trůn...
Žena, vysoké postavy, s lehce prošedivělými vlasy prošla uličkou mezi stromy a zaklepala na dveře domu, kde žila její dcera Levia se svou rodinou. Byla to Regan, bývalá vládkyně Nezemě Ors, světa fantasy, se usmála a zaposlouchala do štrachání ve dveřích, když její dcera, Levia Westfordová otevírala.
,,Mami!“ zvolala žena nadšeně. Od jisté doby se Regan dařilo před svou dcerou bravurně tajit to, kde doposud žila.
,,Pojď dál,“ vybídla jí a zavřela za matkou dveře.
,,Kde je malá?“ zeptala se Regan. Levia se usmála a odvedla matku do vedlejšího pokoje, kde spokojeně spala asi měsíční holčička. Miminko otevřelo své zelené oči, udiveně se rozhlédlo a cosi zažvatlalo. Regan se ohlédla, jestli jí nikdo nepozoruje. Z kapsy vytáhla předmět, zabalený v bílém plátěném kapesníku. Na stole rozložila cípy kapesníku, v němž ležel ten pravý medailon Nezemě Ors. Přejela prstem po znaku a pohlédla na vnučku. Teď byla pevně rozhodnutá, že to, na co se připravovala celý rok musí uskutečnit! Malá Iris Westfordová, je ta vyvolená bývalou vládkyní a sudičkou!
Přešla k dětské postýlce, položila Iris ruku na temeno hlavy a druhou rukou i s medailonem , dítěti na čelíčko. V duchu se soustředila na svou myšlenku a poslání, které hodlala uskutečnit. Už více jak devět měsíců vytvářela věštbu se sudičkou a společně předurčovaly životy všem, kterých se ona věštba týkat bude.
Musím to udělat. Pomyslela si a znovu se soustředila. Zavřela oči, medailon přitiskla Iris na čelíčko a pronesla to, co se mělo splnit, co předurčily...
Vyvolená z knihy se vynoří
z jednoho stanou se dva
po Třetím předmětu temný zatouží,
rozdělivš těla zaoblená.

Po prachu cesty putujíc dva
po cestě ke kořeni Konce světa.
Šero pomine, až sedm těl v jedno se spojí
a dvě srdce souzená k sobě se snoubí.

V ten okamžik z medailonu vytryskla jasná bílá záře, obalila Irisinu hlavičku jako aura a vpila se dítěti do kůže, až úplně zmizela. Život byl předurčený, věštba vyřknuta, už nic nelze navrátit zpět.
Ve stejnou chvíli, ve světě fantasy, v městečku Narnevil, ve věži vládce...
...se otevřela velká tlustá kniha se znakem Nezemě Ors a prudce se otočila na první stránku. Místností projel studený vítr, rozfoukal několik papírů na stole, za kterým seděl temný elf a hned poté, se na první stránce, v pravém rohu nahoře krasopisně napsalo jméno: Iris Westfordová. Kniha se s velkým zaklapnutím zavřela a znovu působila stejně tajemně a neproniknutelně, jako před tím. Vše se stalo před očima temného elfa Chafre Venise...Totéž a ve stejný okamžik se stalo ve světě lidí, v domě, kde Regan bydlela...

Tato povídka je chráněna autorským zákonem, bez svolení autora není možno ji kopírovat a dále šířit !